Po tváři mi začaly týct slzy, naprosto nekontrolovaně. Bylo mi líto každýho mravence, kterýho jsem během života omylem zašláp, i kytek, který jsem utrhl. Do prdele, normální lidi jsou po marihuaně vychechtaný, já si musel sednout na pangejt a vybrečet se. Trvalo to jen chvíli, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem ublížil všem tvorům, který jsem potkal.
Probudili jsme se každý na jiné straně postele, ale v noci jsme se párkrát různě muchlali. Jen tak decentně, bez ztráty kytičky. Už mě pozorovala, když jsem otevřel oči.
Cumlal jsem jedno pivo a čekal, až se Jitka vrátí. „Opravdu nechcete další?“ ptala se mě servírka, stejná, jako mě obsluhovala o den dříve.
Šli jsme údolím, kterýmu říkala Apatyka. A furt jsme o něčem žvanili. Sice vykládala, že v životě nic pořádnýho nedokázala, ale měla hoo dost pestřejší než já. Vystudovala vysokou školu, starala se o koně. Chvíli bydlela v Praze, chvíli na horách, chvíli na Kokořínsku. Manžel jí dopřávalpoměrně svobodu, mohla se sama toulat okolím a nikdo to neřešil. Svoje děti neměla, ale dobře si...
Typicky americký svátek, který v Česku moc rozšířený není a asi ani nejspíš nikdy nebude. Nebo alespoň si nemyslím, že tak moc, jako tady v Americe. Jak asi všichni víte, Halloween se slaví na konci října – přesněji 31. Šílenství kolem něj klasicky začíná tak měsíc, měsíc a půl předem. Všude se na vás valí dýně, netopýři, duchové a tak podobně. Taky jsem myslela, že se v tom vyžívají spíše děti...
„Promiň,“ usmála se na mě Jitka. „Já tě poznala hned, ale jediný, co si z našeho vztahu pamatuju, jsou ty rána na chmelu. Teda vztahu… Vím, že jsem tě oblejzala na tý diskotéce, pak k tobě ráno přišla a… Pamatuješ si to vůbec?“
Znáte ten pocit, když se na něco těšíte tak moc, že den před tím nemůžete spát, nesoustředíte se na nic jinýho a v břiše máte hejno splašených motýlků? Přesně takhle jsem se cítila já, než jsem se poprvé vydala na víkend do New Yorku. Nemohla jsem se dočkat!
Nasnídal jsem se a přemýšlel přitom, jestli se přece jen nevrátit k domu, kde mi zmizela Jitka, ale k tak závažné změně rozhodnutí mi chyběly dvě promile na žíle.
Jen co jsem dosedl, začala se Jitka se svou rodinou zvedat. Pokoušel jsem se navázat zrakový kontakt, ale ani o mě nezavadila.
Šel jsem kus po silnici, a pak si uvědomil, že červená značka nikde. Sakra, chtěl jsem to poctivě vzít po červený, až kam to půjde. Rychle jsem rozbalil mapu a zjistil jsem, že je vše v pohodě, jen jsem to měl vzít v Harasově po druhý straně rybníka. Snažil jsem se přes vodu zaostřit a myslím, že jsem tam tu značku na stromech viděl.