„Promiň,“ usmála se na mě Jitka. „Já tě poznala hned, ale jediný, co si z našeho vztahu pamatuju, jsou ty rána na chmelu. Teda vztahu… Vím, že jsem tě oblejzala na tý diskotéce, pak k tobě ráno přišla a… Pamatuješ si to vůbec?“
Vyrazila mi trochu dech. Já hlavou proháněl dotazy, jak začít, jak se jí připomenout, ale ona si toho pamatovala asi daleko víc. Já třeba vůbec netušil, že jsem s ní byl na nějaký diskotéce. Už je to dost dlouho. Ale asi jo, pamatuju si, jak nám promítali Sofiinu volbu a pak nám udělali diskotéku na způsob pionýrskýho tábora. Byl jsem z toho filmu ještě vypláclej, Streepová mě dostala a ta šílená scéna v koncentráku … a deset minut nato jsem poslouchal Boney M a někdo po mně chtěl, abych se kroutil na parketu. Asi teda Jitka.
„Já tě taky poznal, ale na diskotéku si vzpomínám jen mlhavě. Ty tvé každodenní příchody k nám na pokoj si pamatuju líp.“
„Jaké každodenní? Byla jsem tam jenom dvakrát. Dyť to už bylo někdy ke konci. Sis to asi nějak přibarvil pro kámoše, ne? Ale byla jsem trhlá, co?“
„Už nejsi?“
„Moc ne, jsem od tý doby na práškách. Byla jsem tenkrát nemocná, ale nevěděla jsem o tom. Jako psychicky. Měla jsem dny, kdy jsem trpěla mánií a furt se musela sexuálně ukájet. Asi bych to zvládala i sama, ale ty hodiny na česačce, když si nebylo kam zalízt a uvolnit se, byly muka. Asi jsem tě trochu zneužila, co?“
„Hm. Asi mi to tenkrát nevadilo. Ty tady někde teď bydlíš?“ přehodil jsem raději řeč jinam, přestože jsem ze všeho nejvíc myslel na ty její bradavky. To byl fakt přírodní úkaz.
„Máme tady chatu. Dole za hospodou. Manžel ji zdědil po babičce a trochu zrekonstruoval, abychom tam mohli bydlet skoro celý rok.“
„Jdeš do toho Mšena? Že bysme si povídali cestou,“ navrhnul jsem, když se zespodu ozvaly hlasy a k pokličkám se blížili další turisti.
„Jdeš do Mšena?“
„Původně ne, ale klidně s tebou kousek půjdu.“
„A kam jsi původně šel? Jsi na nějakým vandru?“
„Jo. Jdu po červený značce od Mělníka až někam na Ještěd. Vzal jsem si dovolenou, když bylo tak pěkně,“ trochu jsem zalhal.
„Tak můžu jít já s tebou.“
„Ne, já si klidně zajdu. Stejně mi to přes Mšeno přijde zajímavější. Tady je to furt podél silnice a docela to i znám.“
Hodil jsem si na záda batoh a vyrazili jsme. Evidentně se potřebovala vykecat a já byl rád, že jsem nemusel posté vykládat svou historku o opuštění domova a toulání se krajinou bez nějakého smyslu. Na její nemoc přišli pár týdnů po tom, co jsme se poznali. Tři měsíce strávila v Bohnicích. Předtím ještě ztropila spoustu šíleností, proti kterým ty naše dvě nebo tři šoustačky byly slabým odvarem.
„Nechci ti to vyprávět, přijde mi to jako něco, co prožil někdo jiný. Ale na tebe vzpomínám ráda, to jsem ještě byla docela dobrá a tys byl roztomilej, pozornej, pořád ses snažil, abych se na tý česačce nepředřela, zatímco já se ti chtěla za každou cenu vyrovnat. Když mě nakládali do sanitky spoutanou ve svěrací kazajce, zvládla jsem pokousat doktora. Ale to vím už jenom z vyprávění svýho manžela. To je ten pokousanej doktor,“ usmála se. „Musel mi toho vyprávět hodně. Rvali do mě prášky, byla jsem na několika elektrošocích. Po roce jsem se znovu zkusila dostat na školu a nakonec jsem zvládla přírodovědu s červeným diplomem, ale nikdy jsem pořádně nepracovala. Leda tak u koní, ty mě nadchli. Manželova rodina má v Krkonoších malý hřebčín. Spíš hřebčínek. Starat se o koně pro mě byla nejlepší terapie.“
Došli jsme po hřebeni ke skále, která se jmenovala Žába, a na chvíli se posadili na lavičku.
„Nemám ti na chvíli vzít ten batoh?“ nabídla mi, když jsem úlevně vydechl.
„Jsi pořád stejná, co?“
„No, to právě nejsem. Jsem úplně jiná, než si mě pamatuješ.“
„Všichni si připadáme jiní, než ve skutečnosti jsme. Já si taky připadám jinej než tenkrát. A určitě jsem v podstatě stejnej.“
„To teda jseš. Milej, nerozhodnej. Máš rodinu?“
„Mám. Manželku a dvě děti. Už docela velký. Po pubertě.“
„Já vlastní děti nemám. Jsem celá nějaká pochroumaná. Hlava nanic, dole vymetýno.“
Přisedl jsem si k ní a podložil jí hlavu ramenem.
„Dyť to říkám, že jsi stále stejný. Milý, nerozhodný. Fakt by mě zajímalo, na co jsi myslel, když jsi mě uviděl. Už jsi ji pěkně měl, co? Jsem sledovala, jak do sebe házíš pivo za pivem. A pak jsi vystřelil za servírkou, aby ses na mě vyptával.“
„Ty jseš spíš detektiv, ne? Ještě řekni, že jsi mě viděla, když jsem šel tmou za váma.“
„Ne, to jsem tě neviděla, ale nepřekvapuje mě to. Jsem hrozně ráda, že jsem tě potkala. Někoho z minulýho života. Myslela jsem na tebe půl noci a ráno tajně doufala, že tě zahlídnu někde ve skalách.“
„Tak to jsme mysleli na to samý. Jenže zatímco ty jsi chrupkala v teplý posteli, já ležel ožralej mezi hovnama ve starý chatce.“
„Potřebuješ peníze?“
„Neééé,“ lekl jsem se jejího dotazu. „Nejsem bezďák, jen se snažím být pár dnů trochu svobodnej.“
„Já se tady spodem budu vracet. Co ty, půjdeš dál do Mšena?“ řekla a začala se zvedat.
„Já - já nevím. Ještě bych pokecal. Když půjdu s tebou, dojdu zase ke Grobiánovi, ne?“
„Pod pokličky. Budu ráda.“
Úplně jsem překopal plány, ale nikam jsem nespěchal. Sejdu s ní údolím zase dolů a na rozcestí pod pokličkami se rozhodnu, co dál. Třeba mě přestane bavit.
Šedesátý díl je zde.
Šedesátý první díl je zde.
Šedesátý druhý díl je zde.
Šedesátý třetí díl je zde.
Šedesátý čtvrtý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.