Probudili jsme se každý na jiné straně postele, ale v noci jsme se párkrát různě muchlali. Jen tak decentně, bez ztráty kytičky. Už mě pozorovala, když jsem otevřel oči.
„Já už mám na dnešek plán. Jestli ty ho teda nemáš, tak bychom mohli jet podle mýho,“ prohlásila místo dobrého rána. Zůstala podnikavá, rozhodně podnikavější než já.
„Povídej. Uvidím.“
„Teď vstanu, udělám snídani. Ty si ještě můžeš nechat zatáhnout pupík. Pak vyrazím do Lípy, zjistit něco o tvé rodině. Nebudu tě nutit, abys tam jel se mnou. Můžeš se mnou jet jen kousek, já tě někde vyhodím, vyšlápneš si třeba na Bezděz a odpoledne se někde sejdeme. A večer zase přespíš tady.“
„Nemáš nic lepšího na práci?“
„Ne, Karle, nemám nic lepšího na práci.“
Nakonec jsem souhlasil. Chtěl jsem o své rodině něco zjistit. Jak jsem ji znal, něco si vymyslí. Bude si třeba hrát na jehovistku nebo na plynaře.
Udělala mi hemenex a kafe bez kofeinu, lepší neměla. Už se moc nechtěla bavit, natolik byla zaujatá svým plánem. Až na Bezděz se mi nechtělo, tak mě vyhodila u Housky. S tím, že si prohlídnu okolí a pak sejdu do Ráje a sejdeme se tam v hospodě.
Nevím, jestli za mýho mládí byla Houska zavřená, ale nevzpomínám si, že bych na ní kdy byl, a tak jsem si koupil vstupenku a nechal se províst. Chlápek, co si mě vzal do parády, byl asi přímo kastelán. Pyšnej byl, jako kdyby mu to tady patřilo. Nějaký obrazy mě moc nechytly, to poznal hned, takže se o to víc rozpovídal o tom, jaký je to tady tajemný místo, prý přímo brána do pekla. Hradby podle něj původně nebyly postavené tak, aby bránily ty, co byli uvnitř, před útočníky, ale lidi z okolí před tím, co vystupovalo z hradu. Taky mě zaujaly trofeje daňků z nedaleký obory. Samá medaile. Jen mi nebylo jasný, co je to za frajeřinu lovit zvířata na území velkým jako větší zahrada a pak se na výstavách vytahovat jejich parohama. No, každej máme nějakýhokoníčka.
Na chvíli jsem se rozvalil na nedaleký vyhlídce a dumal, s čím Jitka přijede. Začínal jsem litovat, že jsem tak rychle přistoupil na její nápad. Vylekala mě představa, že Terezu ukecá, aby jela s ní a vyzvedla si mě. Nechtělo se mi domů, nechtělo se mi do práce. Vůbec jsem ještě nebyl zralej na to, abych znovu naskočil do nějakých zaběhaných kolejí. Mít u sebe svý věci, tak jsem se na Jitunu vykašlal a zmizel k Bezdězu. Rozhodl jsem se, že do Ráje nebudu spěchat, hezky přijdu pozdě a nejdřív třeba oknem nenápadně zjistím, jestli na mě nevymyslely nějakej podraz.
Změnil jsem teda plány a zamířil po modrý značce na Vrátenskou horu, o který průvodce vyprávěl, že je to nejvyšší hora Kokořínska a je na ní nová rozhledna. Cesta se mírně vlnila, jen závěr byl trochu zabíračka. Byl jsem docela spokojený se svou fyzičkou, bez toho těžkýho batohu jsem si připadal jak Zátopek, když trénoval v pohorkách s kovovýma podrážkama a pak se šel na olympiádu vyklusat v teniskách.
U vchodu do rozhledny mě docela nadzdvihla mladá holka, co prodávala vstupenky. Prej jestli jsem důchodce. Nakecal jsem jí teda, že jo, a dostal vstupenku za deset korun. Více než rozhledna bych tomu říkal vysílač namaskovanej umakartem, aby zdálky jako rozhledna vypadal. Výhled byl fantastickej. Hlavně na Bezděz. Takhle jsem ho odjinud neviděl. Mácha by zíral. To by ty jeho obrázky vypadaly hned jinak.
„Nevíte, jak bych se odsud nejrychleji dostal do Ráje?“ zeptal jsem se holky dole.
Byla bystřejší, než vypadala: „Jestli jste byl hodnej, tak vylezte zpět nahoru a skočte.“
„Tak tím si nejsem jistej, jestli je to ta nejlepší cesta pro mě. Já jsem spíš zralej na peklo a s tím jsem měl co do činění na Housce.“
„Taky vás starej kastelán krmil těmi svými výmysly?“
„Proboha, u vás je každej starej. Dyť byl asi v mým věku.“
„No, dyť vy už jste starej, ne?“
„Já si tak ještě občas nepřijdu.“
„Mám o dva roky staršího bráchu a každej, kdo je starší než on, je pro mě starej.“
„Tak to tady asi lezou na rozhlednu jen samý důchodci, ne?“
„Skoro. Ale včera tady byla nějaká škola. Důchodkyně byla jen učitelka, zbytek měl dětský vstupný. No, dobře, trochu přeháním, ale jste rád, že jste ušetřil deset korun, ne?“
„Ale trochu přemáhání mi to dalo, nepřiznat se.“
„Mně je to jedno, za kolik lezete nahoru. Hlavně když někdo přijde, je to tady trochu nuda, ale aspoň nějaká brigáda. Nedáte si špeka?“ zaskočila mě dotazem.
„Tak něco bych pojedl, to je pravda,“ přiznal jsem.
„Nemyslí špek jako špek. Myslím travku, marihuanu, brčko, jointa. Nebuďte starej!“
„Holka, vy mi dáváte. Trávu jsem kouřil naposledy … to už si ani nepamatuju. Ani vlastně nevím, jestli jsem ji někdy kouřil.“
„Tak dáme brčko napůl. Ze zahrady, žádný hydroponický vietnamský shit.“
Zavřela rozhlednu a přesunuli jsme se na okraj plácku za rozhlednou a posadili se na kládu. Vytáhla z krabičky cigáro, zapálila si a labužnicky potáhla.
„Teď vy,“ vybídla mě.
Měl jsem trochu nahnáno. Pivko, kořala, cigárko, to jo, ale dál než k ibalginu jsem to nikdy nedotáhl. Nechtěl jsem ale bejt starej. Takže jsem si od ní tu věc vzal a natáhl kouř rovnou do plic.
„Hele, něco mi tam nechte,“ napomenula mě, když jsem upálil dobrej cenťák.
Pak jsme nemluvili, jen kouřili. Číhal jsem, co přijde. Budu lítat po louce, chechtat se jako magor? Ale nic, takže jsme se po chvilce rozloučili a já se vydal k silnici, o který mi řekla, že po ní dojdu do Ráje.
Stačilo ujít asi dvě stě metrů a najednou jsem věděl, že něco není v pořádku.
Šedesátý třetí díl je zde.
Šedesátý čtvrtý díl je zde.
Šedesátý pátý díl je zde.
Šedesátý šestý díl je zde.
Šedesátý sedmý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.