Nasnídal jsem se a přemýšlel přitom, jestli se přece jen nevrátit k domu, kde mi zmizela Jitka, ale k tak závažné změně rozhodnutí mi chyběly dvě promile na žíle.
Vydal jsem se teda dál na sever. Po kiláku jsem narazil na tábořiště pod Nedamy, ale šetřil jsem síly. Jen jsem si dal cígo s ženskou, která vlhkou plochu pro stanování spravovala. Moc kšeft to asi nebyl, dva čundráci sušili spacáky a holandský pár s přívěsem kuchtil oběd, jinak ani noha.
„Co jsou ty Nedamy?“ zeptal jsem se jí, když mě přišla požádat o voheň.
„Jedna jeskyně, převisy, zbytek hradu,“ vysvětlila mi stručně. „Asi tam bylo v noci plno, když támhleti dva přišli nocovat sem.“ Kejvla hlavou na trampy.
Bylo to dost do kopce. Možná dobrý místo k přespání, ale to začnu řešit až za půl dne. Rozhodl jsem se šetřit síly a pokračoval dále na sever. Další rozhodování mě čekalo u Cikánského plácku. Přišlo mi blbý hnát se dál po červený, když nade mnou byly Pokličky. Sice jsem je viděl už několikrát, ale přece nejsem na závodech. Nevěřím, že Mácha by nezašel. I když: za Máchy nebyly turistický značky, nemusel vědět, že tady nějaký pískovcový poklice jsou.
Byl to ale kreténskej nápad, plahočit se tam s batohem. Asi jsem zapomněl, jakej krpál to je. A ještě po schodech. Ještě že tam udělali zábradlí. Při stoupání mě předběhla holčička a dost útrpně na mě koukala, když jsem se vydejchával. Raději jsem dělal, že mě zaujalo několik pastí larev mravkolvů. Přece jenom k něčemu ta četba Ferdy mravence byla. Jenže místo abych se jí zbavil, začala díry zkoumat spolu se mnou. A pak ještě její rodiče, který přisupěli pár minut po ní. Byli dost obézní, takže přestávku uvítali stejně jako já.
„Co to je? To je od vody?“ zeptala se mě matróna.
Asi v dětství moc nečetla. Utrhl jsem si stéblo trávy a z jednoho trychtýře larvu vyšťoural. Nadšená nebyla a snažila se zase zahrabat.
„Co to je za hnusa?“
„Jste z Prahe, co?“ neodpustil jsem si poznámku.
Nepostřehla ironii v mým hlase a zavolala za sebe: „Jitko, pojď se taky podívat.“
Prudce jsem se otočil. Po schodech stoupala … Jitka. Podívala se na mě, naše pohledy se na sekundu střetly, ale ne na tak dlouho, abych si byl jistej, žemě poznala. V hrudníku mi začalo bušit jak po první dokončený onanii.
Jitka se naklonila nad nálevky. „Myrmeleon formicarius,“ konstatovala věcně.
Sakra, co to vlastně studovala?
„Mravkolev…“ nebyl jsem si úplně jistý, jestli můj český název koresponduje s tím jejím.
„Ano, mravkolev.“
Rozhodně se nechovala jako někdo, kdo mě ráno co ráno po celý týden znásilňoval. Až jsem zapochyboval, jestli je to skutečně ona. Oči mi samovolně sklouzly na jejíprsa. Měla toho ale na sobě moc, rozhodně nebylo poznat, jestli jsou její bradavky nějak výrazně anomální. Zachytila můj pohled a koutky úst ji prozradily. Ona moc dobře věděla, na co myslím. Byla stejnou mrchou jako tenkrát.
Pustili jsme se zase do stoupání, zbývalo poslední schodiště a já dělal, že mi nečiní žádné potíže. Nahoře si rodinka sedla na jednu lavičku a Jitce nezbylo nic jinýho, než si sednout ke mně na druhou. Když začali štelovat foťák, že se vyfotí samospouští, nabídl jsem se, že je vyblejsknu.
Nemohl jsem se na nic soustředit, přemýšlel jsem, jak s ní prohodit aspoň pár vět. Nakonec se řešení nabídlo samo.
„Jdeme dolů k autu. Co ty?“ zeptala se Jitky slonice.
„Já se chci projít, když je takhle hezky. Vezmu to k Faraonovi a pak přes Apatyku zpátky.“
„My máme dost.“
„Já chci jít s tetou!“ vstoupila mi do plánů zvědavá holčička. Ošklivá, zlobivá holčička.
„Teta chce být sama,“ stoupla u mě v ceně její matka. „A vy jdete kam?“ otočila se na mě a prosvítila mou černou duši jako rentgen.
Mohl jsem ji poslat do prdele, ale odpověděl jsem jako žáček z první lavice: „Já jdu k Faraonovi a pak ještě nevím.“ Vůbec jsem netušil, kde nějaký Faraon je. Jestli je to hospoda nebo skála. Ale určitě jsem šel k Faraonovi.
„Tak ahoj odpoledne,“ rozloučila se a ještě jednou si mě přeměřila. Nevěděl jsem, jestli nemám bejt naštvanej, když mě vyhodnotila jako neškodnýho.
Začal jsem dumat, jak začnu. Jestli se jí nejprve zeptám, jestli je to skutečně ona. Pak co děti, rodina, co ten pásek, se kterým jsem ji včera viděl. A jestli mě poznala hned, anebo až dneska. Zdalipak v tom Kokoříně bydlí furt, anebo to mají jen jako chatu. A jak to, že zná mravkolva latinsky. Připravil jsem si snadtisíc otázek a čekal, až tlusťouši zmizí za skálou.
Když jsem se k ní otočil, zjistil jsem, že ona už se na mě dívá.
„Tak co, Karle, furt ti stojí jako tenkrát?“
Padesátý devátý díl je zde.
Šedesátý díl je zde.
Šedesátý první díl je zde.
Šedesátý druhý díl je zde.
Šedesátý třetí díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.