Znáte ten pocit, když se na něco těšíte tak moc, že den před tím nemůžete spát, nesoustředíte se na nic jinýho a v břiše máte hejno splašených motýlků? Přesně takhle jsem se cítila já, než jsem se poprvé vydala na víkend do New Yorku. Nemohla jsem se dočkat!
Třikrát jsem zkontrolovala, jestli jsem si sbalila všechno, než jsem večer šla spát, znovu dvakrát ráno a na vlakovém nádraží jsem čekala o půl hodiny dřív, než bylo potřeba. Vlakem jsem dojela z našeho malého Glen Mills do Philadelphie, kde na mě už čekala moje ruskoněmecká kamarádka Valeria, se kterou jsme tenhle víkend naplánovaly. Tam někde začali moji motýlci vymírat.
Zbývalo nám dvacet minut do odjezdu autobusu z Philadelphie do New Yorku. Zeptala jsem se Valerie, zda je autobusová zastávka od vlakového nádraží daleko, nikdy předtím jsem tam nebyla. Valerie mi odpověděla, že vůbec ne, je to jenom za rohem. Usmála jsem se na ní s přáním, že bych si ráda došla na záchod, než vyjedeme. Valerie mi suše odpověděla, že jeden bude i v autobuse. Načež se mi zkřivil obličej, protože mám živě v paměti záchody z českých vlaků. Snažila jsem se jí anglicky vysvětlit, jak si mi to příčí, ale ona si stála na svém. Prostě jdeme! Bála jsem se jí opustit, jelikož jsem ani nevěděla, kam přesně mám jít a mimo jiné měla naše jízdenky. A tak jsme celých osmnáct minut stály na zastávce ...
Po dvou hodinách v autobuse, které Valerie prospala, jsme vjely do New Yorku. Nemohla jsem dostat úsměv z tváře. Byl přesně takový, jak jsem si ho představovala. Vysoký, ohromný, plný lidí, cigaretového kouře, žlutých taxíků a všemožných zvuků. Měly jsme plán na celé dva dny.
Začala jsem tím, že jsem si koupila svoje každodenní vanilkové latte ve starbucksu a připojila se k davům v ulicích s kávou v ruce jako pravá Newyorčanka! První jsme se rozhodly navštívit Newyorskou městskou knihovnou. Už od dvanácti jsem si doma potají pouštěla Sex ve městě, takže když jsem se dozvěděla, že právě to je to místo, kde se ve filmu Carrie s Božským měli brát, nemohla jsem si to nechat ujít. Valeria stále opakovala, jak je nadšená, ale jen jsme vstoupily do budovy, začala se tvářit otráveně. Já jsem zasněně chodila po stopách Sarah Jessicy Parker. Stihla jsem udělat pár fotek a Valeria rozhodla, že musíme jít dál.
Cestou jsme procházely přes Times Square. Obrovské televize, billboardy, lidé převlečení za všemožné pohádkové postavičky a hromada turistů. Valeria byla značně nervozní, protože jsem se každou chvíli zastavovala, něco si prohlížela nebo fotila. Někde v polovině Times Sqaure stála skupinka černochů prodávající CDčka s vlastními nahrávkami. Jeden z nich mě zastavil s tím, jak mám krásné oči, pak dokonce roztomilý akcent a samozřejmě miluje Českou republiku! Dostala jsem CD s věnováním a přišla o 10 dolarů. O dalších 10 mě obral Mickey Mouse, se kterým jsem se nechala vyfotit. A samozřejmě jsem nemohla bez povšimnutí obejít ani M&M´s world! Tolik čokoládových bonbonů pohromadě prostě člověk jen tak nevidí. Pak už jsme se vážně musely vydat k našemu dalšímu cíli.
V Jak jsem potkal vaší matku je známá hospoda MacLaren´s pub. V New Yorku je irská hospůdka Mc Gee´s, díky které celý seriál vznikl. Původně jsem myslela, že se tam seriál skutečně natáčí, stylově je úplně stejně zařízená, barman uvnitř nám ale vysvětlil, že to není úplně pravda. Scénáristi seriálu bydlí jen kousek od Mc Gee´s. Denně sem přicházeli na pivo. Sledovali dění v hospodě a přišli s nápadem o tom napsat povídky. Spousta scén ze seriálu je tak založena na skutečných událostech. Herci občas přicházejí do hospody setkat se se scénáristy, ale vždy neohlášeně, aby nepřivolali zbytečně moc turistů. Samotný seriál se klasicky natáčí někde v Hollywoodu. Barman se s úsměvem omluvil, že jen obslouží zákazníka a vrátí se. Valeria se na mě otočila s tím, že je unavená z toho, jak ten chlápek moc mluví a my musely odejít. Pokud mělo celé vyprávění nějaký supervzrušující závěr, nikdy se ho nedozvím...
Valeria mi opakovala, že se jí snad zlepší nálada (v duchu jsem si říkala, že to by pro její dobro radši měla!), až uvidíme Sochu svobody, protože to podle ní byl skutečný turistický TOP. Tak jsme se metrem vydaly na nejjižnější manhattanský cíp. New Yorský metro je opravdu děsivý, kdybych nebyla chudá au pair, nikdo by mě tam ani čokoládou nenalákal. Vystoupily jsme na konečné South Ferry. Venku stála spousta černochů nabízející okružní plavby k Soše svobody a zpět. Valeria se s jedním hned dala do řeči a nadšeně vytahovala peněženku. Za třicet dolarů nám sliboval plavbu jak pro princezny a dušoval se, že jiná cesta k ostrovu není. Odtáhla jsem Valerii stranou, že mu nedám ani dolar, protože těmhle lidem nevěřím. Valeria našpulila hubu, že jí kazím jedinou radost a já se vydala hledat nějakej oficiální způsob dopravy. Hned po pár krocích jsem narazila na ceduli nabízející plavbu k ostrovu za 17 dolarů. Valeria poskakovala radostí. Po šacovací kontrole jsme se nalodili. Socha svobody se nám přibližovala, loď se pomalu vzdalovala od Manhattanu a můžu říct, že pohled na New York byl odsud snad ještě krásnější.
Začalo se stmívat, a to pro nás znamenalo vrátit se do centra a navštívit pro dnešek poslední místo - Empire State Building. Budova má 103 pater, pro turisty je otevřené 86 patro a musím říct, že na závrať to bohatě stačí. Výhled na noční New York byl něčím nezapomenutelným! Po nějaké chvíli mi v té výšce začaly mrznout všechny končetiny a ani tak jsem se odtamtud nechtěla hnout. Rozhodně se musím vrátit a vidět to i za denního světla!
Pěšky jsme se vydaly k hostelu. Celou cestu jsme šly podél Central parku (nemohly jsme jít skrz jak jsem já toužila, protože Valeria byla přesvědčená, že je plný úchylů) Z východní strany Central parku je Upper East Side, komunita těch bohatších New Yorčanů (což by měiy znát zejména fanoušci Gossip girl) My šli po západní straně, tedy Upper West Side a já jsem se cítila prostě skvěle. Už jak jsme se vzdalovali od Times Square a celého centra dění, lidí ubývalo a tady pak bylo liduprázdno. Tahle procházka byla snad nejlepším zakončením dne. Dorazily jsme k hostelu asi po hodině chůze, zapsaly se a zjistily, že na pokoji kromě nás je jedna černá paní. Pokoje totiž byly po čtyřech. Ta nás ale ujistila, že má noční službu a odchází během chvilky. Já se těšila, jak odhodíme všechny věci a půjdeme zpátky courat New Yorkem, ale Valeria byla připravená jít spát. V devět hodin večer! V New Yorku! Naštvaně jsem se obmotala peřinou a snažila se usnout.
Rachot z klimatizace mi to rozhodně neulehčoval. A že rachotem myslím opravdu rachot. Usnula jsem na pár minut a hned se zase probudila, když Valeria přivedla nějakýho chudáka zaměstnance, aby nás toho rámusu zbavil. A jen co přestala klimatizace, vrátila se paní černoška a teda dědo tímto se omlouvám, když jsem tvoje oproti tomuhle přátelsky znějící brumlání nazvala chrápáním... Únavou po celodenním chození jsem ale i tak nakonec usnula. Na dalších pár minut. Pak se spustil alarm! Na pokoj nám kdosi klepal pěstí a křičel, že musíme okamžitě opustit budovu. Takže v pyžamu a žabkách, co jsme dostaly zdarma při příchodu, jsme vyběhly z hostelu. Dvě hasičský auta, sirény, asi dvě stě lidí ve spacích úborech. Po půl hodině, kdy se ověřilo, že v budově nevznikl žádný požár, nás nechali jít spát. A tak jsem ve čtyři ráno konečně skutečně usnula. V osm už mě Valeria budila, že musíme jít, protože nás toho ještě spousta čeká. Mezitím co já jsem jedla snídani, vydržkovala na manažerovi hostelu 25 procent z ceny ubytování zpátky. Z důvodu, že se nevyspala. Chudák kluk nevěděl, co má dělat, podal Valerii peníze a ta s obličejem vítěze hostel opustila.
S další kávou ze starbucksu jsme se vydaly ranní procházkou skrz Central park zpět do centra. Spíš jsem klopýtala než chodila, díky únavě a nachozeným mílím z předešlého dne, ale to rozhodně neubíralo na mém vzrušení. Dalším seriálovým místem, které jsem prostě musela vidět, byl Grand Central, manhattanské nádraží s největším počtem nástupišť. Ani tohle místo nezklamalo, bylo přesně takové jako ve filmech.
I když nám začalo pršet, nezměnily jsme plány a vydaly se k Brooklynskému mostu. Z brooklynské strany je možnost dalšího krásného výhledu na New York. Déšť ale začal sílit a nedovolil nám most na druhou stranu přejít. A tak jsme se místo do Brooklynu vydaly do Čínské čtvrti. Abych to zkrátila, po návštěvě tam už vážně nevidím rozdíl mezi Vietnamcem a Číňanem, obchoduje a smlouvá to úplně stejně :)
Smutnou tečkou na závěr byl World Trade Center. Po 11. září byly na místech, kde stála Dvojčata, vybudovány mělké nádrže jako památník na teroristický útok. Po vnitřních stranách nádrží jsou jména všech obětí a památník nese název Reflecting Absence (Odraz nepřítomnosti). Místo stále ještě nevypadá úplně čistě, kolem jsou rozkopané chodníky a rozestavěné budovy. I když je to už 12 let, pořád si živě pamatuju, jak jsme s mamkou sledovaly v televizi, když se tohle neštěstí stalo. A připadalo mi zvláštní a smutné tam stát. Bylo to první místo, kdy jsem já prosila Valerii, zda už můžeme odejít.
Měly jsme koupenou zpáteční jízdenku na osmou hodinu, ale už ve čtyři jsme neměly co dělat. S Valerií se uběhlé dva dny zdály jako rozcvička na maraton. Nebo možná spíš cvičení nervové odolnosti. Připlatily jsme si za dřívější odjezd zpět do Philadelphie. Bylo mi smutno, když jsme New York opouštěli. Představovala jsem si, jaké to asi je tam bydlet. Být tam každý den! Ten večer jsem usnula snad už při ulehání do postele. Nemůžu se dočkat, až se tam budu moct vrátit, jen Rusko s Německem nechám pro příště doma!
