Šli jsme údolím, kterýmu říkala Apatyka. A furt jsme o něčem žvanili. Sice vykládala, že v životě nic pořádnýho nedokázala, ale měla hoo dost pestřejší než já. Vystudovala vysokou školu, starala se o koně. Chvíli bydlela v Praze, chvíli na horách, chvíli na Kokořínsku. Manžel jí dopřávalpoměrně svobodu, mohla se sama toulat okolím a nikdo to neřešil. Svoje děti neměla, ale dobře si užívala děti své švagrové, kterou jsem poznal na pokličkách.
„Taky jsem kandidovala do parlamentu,“ přiznala se.
„Doufám, že ne za komanče.“
Podívala se na mě úkosem. „Si děláš prdel, ne?“
„Tak za zelený.“
„Ne, za ODA. Byl to úlet. Hrozně jsem chtěla bejt angažovaná. Dopadla jsem jak sedlák u Chlumce. Nevadilo mi, že jsem někde na chvostu kandidátky, říkala jsem si, že mě lidi dostanou vejš. Jezdila jsem od vesnice k vesnici, všude se představovala, vysvětlovala jim, jak se budou mít dobře. Nakonec jsme volby projeli a já dostala nejmíň preferenčních hlasů ze všech. Umíš si snad představit, jak mi kleslo sebevědomí. A manžel se bál, že se mi znovu rozjede ta nemoc.“
„To já nikdy nikam nekandidoval. Ani to po mně nikdo nechtěl,“ konstatoval jsem. Ani jsem nevěděl, za koho bych kandidoval. V jedněch volbách jsem volil socany, a když mě začali srát, tak jsem volil v příštích ODS a takhle furt dokola. Možná, že jsem v každých volil někoho jinýho. Jen ty komouše ne. V tom jsem byl zásadovej. Prostě jsem chodil, ale nijak extra kandidáty nezkoumal. Dlouho jsem ani nevěděl, že se dá někdo kroužkovat.
„Chodíš sem sbírat bylinky?“ odvedl jsem řeč od politiky, v tý jsem nebyl zrovna pevnej v kramflecích. Jako bych snad v kytkách byl.
„Tak k tomu jsem se ještě nedopracovala. Ale napadlo mě to. Stahovali by se ke mně lidi a já bych jim pomáhala. Ale jsem moc rozlítaná. Když se nějaká kytka sbírá, já jsem většinou někde jinde. A sušení, to je pro mě na dlouho. Mohla bych být maximálně bylinkářka – teoretička. A co ty, co vlastně děláš?“
„Teď zrovna nic.“
„Ale nejsi nezaměstnanej, ne?“
„To si nejsem úplně jistej. Vono je to s tím mým vandrem trochu složitější. Ruplo mi jeden den v kebuli, nikomu jsem nic neřekl a odešel.“
„Jako úplně?“
„Úplně ne. Ale žádný speciální zadní vrátka jsem si nenechal. Ale jinak to mám s povoláním trochu jako ty. Ty taky říkáš, že nejsi ani bioložka, ani politička, ani chovatelka koní, ani máma na mateřský. Já takydělal všechno možný. Dramaturga v kulturním domě, horníka, mistra ve škole, řídil jsem sanitku, pošťácký auto. Ale nezaměstnanej jsem teď asi poprvý, pochybuju, že mi někdo drží fleka, když jsem o sobě nedal měsíc vědět.“
„A to tě nikdo neshání? Nikdo ti nevolá?“
„Já jsem zahodil mobil.“
„Ty jsi debil. Vůbec se nezajímáš, co dělají tvoje děti?“
„Děti na mě sraly. Připadal jsem jim jako vopruz. Ať jsem řekl, co jsem řekl, bylo to otřesný, zatímco každá píčovina pro ně byla hustá. A Tereza mi moc nepomáhala. Tereza, jako moje žena…“
„To jsem pochopila. To je ale normální, jestli jste spolu byli dlouho. To si umím představit: sehnat prachy, vyjít s nima. Tomu se říká krize středního věku, ale každý to neřeší tím, že si sbalí batoh a odtáhne.“
„Jasně, jiný se rozvedou. Myslím, že to nějak řešej všichni. A já nechtěl nikam utýct na furt, chtěl jsem si prostě vzít z toho všeho dovolenou. Nemůžu za to, že to v týhle zasraný společnosti nejde. Ten systém nás, nebo teda aspoň mě, semílá. A když na chvíli zastavíš, semele tě o to víc, nebo tě jako ozubený kolečko vymění za nějaký jiný.“
„Ty jseš teda, Karle, filozof. A vy jste třeba nejezdili na dovolenou?“
„Tak jasně že jezdili. Ale dyť se jen podívej, jak se to jmenuje: DOVOLENÁ. To je jako když se musíš někoho zeptat, jestli ti to dovolí. Tomuhle říkáš svoboda? Tobě se to kecá, dobře ses vdala, nemusíš prostě nic.“
„Neříkám, že to nemám v něčem jednodušší, ale mám to vykoupený. Jsem skrz naskrz prolezná nemocema, děti mít nemůžu…“
Došli jsme pod pokličky a já se musel rozhodnout, co dál. Potřeboval jsem, aby za mě rozhodla ona. Hlavně že jsem hodinu vykládal o svobodě se rozhodnout - a teď jsem chtěl, aby o mně rozhodnul někdo jinej.
„Nechci, abychom se teď jen tak rozloučili,“ začala empaticky. „Byla bych nejradši, kdybys u nás přespal a já tě mohla ráno odvízt do Lípy a zkusila zachránit, co se dá. Klidně zazvoním u vás doma…“
„Když se ti nedaří zachránit svět jako politička nebo kořenářka, chceš zachránit aspoň jednoho Karla?“
„Třeba.“
„S tím nepočítej, že bysme spolu jeli do Lípy vyjednávat příměří, ale přespím u vás klidně, když mi nejdřív řekneš, jak to vysvětlíš svému manželovi.“
„Tomu nemusím nic vysvětlovat. Ráno odjel do Mnichova a vrátí se až za čtyři dny. Mám dost času udělat něco užitečnýho.“
„A švagrová?“
„Ta podle mě počká, až se vrátím, a odjede zpět do Prahy.“
„Tak já půjdu ke Grobiánovi a počkám tam na tebe. Přijdeš mi říct, jak to u vás bude. V nejhorším se vyspím zase v tý chatce, zase tak nasráno tam nebylo.“
Šedesátý první díl je zde.
Šedesátý druhý díl je zde.
Šedesátý třetí díl je zde.
Šedesátý čtvrtý díl je zde.
Šedesátý pátý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.