„No dobře, že už seš zpátky, Karle, mám takovej problém,“ spustil na mě Franta, hned jak jsem se objevil v kempu. „Přijela sem zase jedna škola. Učitelka s učitelem a nechtěj spolu bydlet v chatce. Teda von by asi chtěl, ale vona prej nechce,“ udělal vulgární gesto. „Prostě bych potřeboval tvojí chatku. Ale je to vyřešený. Ustelu ti tady u mě v kamrlíku.“
Prvních několik dnů s mojí novou rodinou jsem se snažila aklimatizovat, začít si zvykat na časový posun a držet údivem otevřenou pusu zavřenou.
Znala to tady dobře, vzala mě lesníma pěšinama přímo k vrcholu skály. Z ní byl výhled do údolí s několika chalupami.
Před usnutím jsem si říkal, že když se probudím hodně brzo, vypadnu z kempu dřív, než se škola probere. To se mi ale nepovedlo. Otevřel jsem oči a venku už řvaly děti a občas do toho zaječely i učitelky.
Ráno jsem musela vstávat brzo, protože jsem v mé, na rok nové, americké škole měla domluvenou schůzku se školním konzultantem, abych si vybrala předměty, o které bych měla zájem a bavily mě.
„Takže vy vyrazíte a my je začneme posílat dvacet minut po vás,“ oznámily mi učitelky. „Budete je tam nějak shromažďovat, určitě vám rádi pomůžou se strašením.“
Karel H. vypráví o Josefu K. a jeho vánočním příběhu.
Když Karel H. vypráví příběh o někom jiném...
Oběd si měly děti zařídit samy. Zase dostaly rozchod, čehož úči využily k tomu, že se zašily do zadní zahrádky hospody na náměstí. Nabídly mi sice, abych šel s nima, ale já jsem si chtěl nakoupit nějaký zásoby na další cestu.
Tak moc jsem se těšila, až přistaneme na Kennedyho letišti v Americe (mimojiné proto, že mám panický strach z lítání), představovala si ty hromady světýlek New Yorku, co uvidím z okýnka, jelikož bylo devět hodin večer... No, místo toho jsem seděla zkroucená v sedačce a umírala hlady.