Bolela mě z těch proleženejch postelí záda, takže k ránu už jsem víc hledal polohu, než spal. Ale cigáro na verandě bylo super. Zdola od koupaliště stoupala mlha, všude klid.
Další den ráno jsme museli vstávat asi v šest. Celá rozespalá jsem se vyhrabala z postele, vyčistila si zuby a navlíkla na sebe to nechutně zelené tričko, které jsme museli mít všichni na sobě. Potom jsme šly s holkama na snídani.
Můj příběh nezačíná jako pohádka: Žila byla, do Ameriky chtěla... Je to spíš takhle: Je vám dvacet, děláte jednu botu za druhou a hledáte smysl života. Nemáte práci, smlouva v bytě vám končí za několik měsíců a pro nedostatek kreditů je jen otázka času, kdy přijdete i o titul vysokoškolák. Tak přesně tohle je ta moje story.
„Chcete někam svézt?“ Ani jsem nestopoval, přesto mi zastavili dva kluci v ojetým volvu.
Sešel jsem do lázeňskýho městečka, který se jmenovalo Jonsdorf, ale bez eur jsem se tam cejtil jak nahej, tak jsem se stočil zase směrem do Čech. Ale tam se mi taky nechtělo, vrrr. Co dělat?
Makali jsme až do večera. Pak jsme dostali guláš a k mému překvapení se všichni sebrali a odjeli. Stavil se za mnou jen Štěpán. „Tak co, nerozmyslel sis to Rumunsko?“
Že byl Karel H. v Banátu, to už víme. Jaký byl jeho třetí den?
Bylo 7:35, když jsem nasedala do letadla v Praze. Bylo starý, malý, divný a nepohodlný. Kdybych měla letět něčím takovým do Ameriky, asi bych umřela, naštěstí jsem tímhle letadlem letěla jen do Vídně, kde jsem přestupovala na letadlo do New Yorku.
Vymotal jsem si ruku, oblíkl se a vyšel na chodbu. „Asi kafe, co?“ zeptal se mě chlápek, kterýho jsem vůbec neznal, ale on určitě znal mě.
- ‹‹
- 10 / 10