Mezitím v Americe #1

Můj příběh nezačíná jako pohádka: Žila byla, do Ameriky chtěla... Je to spíš takhle: Je vám dvacet, děláte jednu botu za druhou a hledáte smysl života. Nemáte práci, smlouva v bytě vám končí za několik měsíců a pro nedostatek kreditů je jen otázka času, kdy přijdete i o titul vysokoškolák. Tak přesně tohle je ta moje story.

Abych byla upřímná, absolutně nevím, kde přesně se zrodil nápad stát se zrovna au pair. Jeden z mnoha večerů, kdy jsem projížděla internet a hledala odpověď ohledně své budoucnosti, bylo to tam. Au pair! Rok v zahraničí strávený v hostitelské rodině. Náplní práce je starost o děti a lehké domácí práce. Plat Tolik-mi-zatím-nikde-nenabídli a samozřejmostí je intenzivní zlepšování angličtiny. S požehnáním mýho tatínka, na jehož názoru jedině záleželo, bylo rozhodnuto. Well, budu au pair!

No... Tak přesně takhle jednoduchý to není. Protože jsem člověk, co musí mít všechno hned, ještě ten večer jsem napsala email STUDENT AGENCY, kde jsem projevila upřímný hluboký zájem o to, stát se au pair a sjednat si osobní pohovor. Vyhledala jsem si všechny dostupný informace, začala si sama sebe představovat na pláži na Floridě a s úsměvem na tváři šla spokojeně spát. Následující ráno jsem se s nadšením vrhla na notebook. Moje schránka neobsahovala žádný nový e-mail. Ani ten den, ani ten další... Moje nadšení opadalo a moje naštvanost stoupala. Na stránkách přece psali, že odpoví do 24 hodin! Po týdnu jsem začala googlit znova. SA přece není jediná agentura v Čechách. Pročetla jsem recenze jiných lidí, projela oficiální webovky a našla COOL AGENT. Napsala jsem jim stejně nadšenej e-mail a držela sama sobě palce. Ještě ten den odpoledne jsem měla telefonát - slečna s velmi milým hlasem mi děkovala za projevený zájem a ptala se, kdy bych měla čas se dostavit na osobní pohovor, kde bychom si mohly promluvit o detailech. Nemusela jsem ani koukat do diáře - byla bych schopná pro tuhle schůzku vymyslet osmej den v týdnu. A tak jsme se se slečnou Ditou domluvili - zítra ve dvě hodiny v Jungmannce. 

Protože už jen odpověď z agentury byla pro mě obrovským úspěchem, musela jsem ho náležitě oslavit s nejlepší kamarádkou. Na schůzku jsem tedy přišla s mírným bolehlavem, nicméně včas. Dita se na mě usmívala, jen co mi otevřela dveře do kanceláře. Usadila mě ke stolu, položila přede mě prospekty a začala mi povídat o společnosti COOL AGENT. Na stránkách jsem se dočetla, že je možnost vycestovat během měsíce a rozhodně není problém si říct, do které části Ameriky byste chtěli být umístěni. Pravda je trochu jiná. Vycestovat se dá za tři měsíce (spíš plus než mínus), protože nějakou dobu zabere jen vyplnění online přihlášky a natočení videa, dalších pár týdnů může spolknout hledání vhodné rodiny pro vás a konečně párkrát si taky musíte zaskypovat s rodinou, abyste se ujistili, že je pro vás ta pravá. Vyřízení víza už je pak asi ta nejjednodušší část. A zvolení si oblasti? Taky vedle. Moje velké přání najít rodinu někde v Connecticutu, Californii nebo na Floridě se změnilo v jiné přání - neskončit někde v Severní Dakotě... 

  Když jsem se dozvěděla základní informace - au pair pracují maximálně 45 hodin týdně (a to maximálně 9 hodin denně a mají právo na den a půl volna každý týden), dostávají týdenní plat ve výši $195.75, jsou ubytovány v rodinách, které zajišťují i jídlo pro au pair - byla řada na mně něco říct. Dita chtěla vědět, proč jsem se rozhodla být au pair, jak jsem se dozvěděla o jejich agentuře, proč si myslím, že zrovna já budu dobrou chůvou, jaké svoje vlastnosti bych chtěla vyzdvihnout a jaké mám zkušenosti s péčí o děti. Když jsem ze sebe všechny informace tak nějak dostala, Dita se zeptala, jestli můžeme začít s pohovorem v angličtině. Vytřeštila jsem na ni oči a vykoktala, jestli je možnost na tuhle část pohovoru sjednat jiné datum. Myslela jsem, že tahle schůzka bude skutečně jen informativní. Angličtinu jsem nepoužila od dokončení střední školy, což už bylo téměř rok (a co si budeme povídat, ani tam moc ne). Dita ale jen zakroutila hlavou. Podle jejího názoru bych se na to stejně během pár dní nemohla připravit (podle mého názoru mohla). Nezbylo mi než souhlasit. A tak se celej rozhovor opakoval anglicky. No, doslovně celej ne, to bych lhala, moje slovní zásoba tolik rozsáhlá není. Po dokončení mi Dita s nadšením řekla, že ač to nebylo nejlepší, stále ještě to může uznat a tímto jsem tedy pohovorem prošla.

Abych shrnula i ten zbytek, vyplnila jsem nespočetně papírů, natočila video plné úsměvů, strávila hodiny nad internetovou přihláškou, poprosila pár nejblížších kamarádů o vyplnění posudku na mou osobnost, prošla psychotestem (kde jsem několikrát zopakovala, že opravdu nejsem terorista!) a čekala na přijetí do programu.  Všechno tohle se odehrálo asi během dvou měsíců. Další dva mi trvalo najít hostitelskou rodinu. Po skypu s indickou vegetariánskou rodinou s pravidly typu žádné maso u nás v domě a DOMA DO TMY!, druhé rodince se čtyřmi dětmi (děkuji, nechci) a třetí zapomínající mi odepisovat, jsem to málem vzdala. Ale na konci června se všechno v dobré obrátilo. Čtvrtá rodina byla ta pravá. Moje host family! Usmívající se rodiče a kolem nich skotačící šestiletá slečna, čtyřletý chlapeček a malá dvouletá princezna mě přesvědčili svým optimismem a otevřeností. Po týdnu, který jsme si dali na rozmyšlenou, jsem bez přemýšlení řekla ANO a od hostmum dostala zpětnou vazbu, že i oni jsou IN. Do měsíce budu přistávat v New Yorku :).