Bylo 7:35, když jsem nasedala do letadla v Praze. Bylo starý, malý, divný a nepohodlný. Kdybych měla letět něčím takovým do Ameriky, asi bych umřela, naštěstí jsem tímhle letadlem letěla jen do Vídně, kde jsem přestupovala na letadlo do New Yorku.
Let do Vídně trval asi 50 minut, takže to nebylo nic tak hrozného. V letadle jsem se seznámila s lidmi, co letěli se mnou. Po příletu do Vídně jsme šli na nějakou další kontrolu a všichni společně jsme šli najít paní ze Student Agency, která tam na nás měla čekat. Během chvilky jsme ji našli, odškrtla si nás ze seznamu a řekla nám, ať si k nějaké další přepážce jdeme nechat dát zkontrolovat všechny papíry nutné pro vstup do USA a potom, že máme asi 15 minut čas.
15 minut není nic moc, ale i tak jsem stihla utratit všechna eura, co jsem měla. Byla jsem totiž z toho všeho tak vystresovaná, že jsem si prostě musela něčím udělat radost, chápete, ne? A navíc, co s eury v USA? Potom jsme s holkama rychle letěly zpátky tam, kde jsme měly být - ke gatu na letadlo do New Yorku. Byla to ale dost tragédie. Taková řada. Každej nadával. Stáli jsme tam asi hodinu, ještěže tam byla aspoň wifina. Díky tomu to docela uteklo a po hodinovém čekání na mě přišla řada. Ukázala jsem pracovníkovi letiště svůj pas a letenku a mohla nastoupit do letadla.
Tohle už bylo opravdu letadlo a ne létající vrak. Našla jsem si svoje sedadlo a konečně jsem si po tom nekonečném čekání sedla. Bylo mi ale dost špatně, protože v tu chvíli mi došlo, že už je to vážně realita. Po sedmi letech čekání jsem seděla v letadle, které letělo do New Yorku. Seděla jsem tam sama. Bez nikoho. Jen já. Věděla jsem, že odteď už je to všechno jen a jen na mně a že za pár hodin budu tisíce kilometrů od domova, v zemi, ve které jsem nikdy předtím nebyla, s lidmi, které vůbec neznám.
Na jednu stranu mě to hrozně přitahovalo a nemohla jsem se dočkat, na druhou stranu bych nejradši zase vystoupila a nasedla na letadlo do Prahy. Na sedadle přede mnou byla obrazovka, na které jsem mohla sledovat filmy, seriály, poslouchat písničky, sledovat průběh letu anebo si třeba kreslit. Na sedačce byl taky polštářek a deka, která přišla vhod. Na sobě jsem sice měla mikinu, ale v tom letadle byla taková neskutečná zima, že jsem tu deku využila a potřebovala bych ještě minimálně další čtyři, aby mi bylo fakt teplo. Letěli jsme 9:35h, bylo to docela dlouhý. Docela dost. A vůbec to neutíkalo. Ani trošku. Táhlo se to jak žvejkačka. A ještě jsem celou dobu mrzla, protože v tom letadle byla čím dál tím větší zima, přišlo mi.
Během letu jsme několikrát dostali napít a taky najíst. Jídlo v letadle jako vždycky nic moc, což mě ale vůbec nepřekvapilo, protože jídlo v letadle mi nikdy nechutná. Spíš by mě překvapilo, kdyby mi chutnalo. Asi v půlce letu nám dali vyplnit papír a spali jsme dál. Sice to bylo docela nepohodlný, ale pak mě napadlo si dát hlavu na ten stolek a už to nebylo tak zlý.
Po téměř deseti nekonečných hodinách jsme přistávali na JFK. Do New Yorku jsem přiletěla celá rozespalá, pomačkaná a hladová, ale byla jsem tu. Byla jsem konečně v New Yorku. Ve městě, které nikdy nespí. JFK je velký a je tu fakt hodně lidí.
Na imigrační kontrole jsme všichni čekali jak Tataři. Asi dvě nebo tři hodiny, než na nás přišla řada. Myslela jsem, že mě asi porazí. Pak se to trochu zrychlilo a konečně jsem šla na řadu já. Nějakej obrovskej černoch mi tu dal razítko do pasu, prohlídl si vízum, zeptal se mě, co jedu do USA dělat, vyfotil si mě, vzal mi otisky a šla jsem. Ale ne zas tak rychle. Taky měl na všechno dost času, asi stejně tak jako jeho kolegové z ambasády. No, ale úspěšně jsem vstoupila na území Spojených států amerických.
Teď už zbývalo jen vyzvednout kufr, modlila jsem se, aby tam byl, protože mě dost lidí strašilo, že se tady ty kufry dost často ztrácejí, ale štěstí se mě drželo, a tak jsem tu svůj kufr našla. Vlastně myslím, že ho tam našel každej. Ale ten kufr byl strašně těžkej. A už tu nebyl nikdo, kdo by mi ho vzal. A věřte mi, že tahat se s kufrem, příručákem a ještě kabelkou není vůbec jednoduchý. Teda když jste na to sami.
Pak jsme prošli nějakou další kontrolou pasu a šli rovnou do autobusu, který pro nás přijel. Naložili jsme tam všechna zavazadla a já se poprvé v životě nadechla newyorského vzduchu. Do autobusu nás přišla přivítat nějaká paní od CIEE a odškrtala si naše jména, aby se ujistila, že tam všichni jsme a nikdo někde nezůstal trčet.
Potom jsme konečně mohli vyjet z letiště. Strašně se mi zavíraly oči, a tak jsem půlku cesty po New Yorku do hotelu prospala. Probudila jsem se, když jsme zrovna projížděli centrem. Viděla jsem všechny ty mrakodrapy, které jsem znala jen z fotek a amerických filmů. Byla jsem v New Yorku a právě od této chvíle jsem začala žít svůj sen.
Potom jsme dorazili do hotelu. Dali nám kartu od pokoje, visačku s číslem a se jménem a také každý dostal zelené tričko s žlutým obrázkem, které vůbec nelichotilo mým očím - velikost XXXXXXL, ve které jsme museli následující den chodit po celém Manhattanu. Ostuda. A taky pěkně zkažený fotky. Poté jsme šli najít pokoje a ubytovat se.
Byla jsem na pokoji s dvěma Ostravačkama. Dobré, že? Hnedka jsme rožly a zaparkovaly kufry. Oddychla jsem si, že už s sebou nemusím vláčet všechny ty věci. V sedm hodin byla hlášená večeře, a tak jsme se na ni vydaly s předpokladem, že se konečně pořádně najíme. Avšak jsme se dost mýlily. Nic moc k jídlu tam nebylo, jen nějaké nebezpečně vypadající těstoviny a kuře upečené do bezvědomí. Pak jsem tam našla nějaké pečivo a ovoce, takže jsem skončila s melounem a ananasem na talíři. Po večeři se většina lidí přesunula zpátky na pokoje, někdo šel zkusit hotelový bazén a já, i přesto, že jsem byla šíleně unavená, jsem šla zkoušet chytat hotelovou wi-fi. Po několika nezdařilých pokusech jsem byla připojená k internetu a mohla spustit Skype, abych zavolala domů.
Když jsem konečně mluvila s našima, tak mi ani nepřišlo, že jsem někde tak daleko a sama. Vlastně mi to přišlo jako dovolená a vůbec mi nedocházelo, že se domů pěkných pár měsíců vůbec nepodívám. Pak se mi ale začal vybíjet telefon, a tak jsem se rozloučila a slíbila, že na sebe budu dávat pozor a zase se brzy ozvu.