Vymotal jsem si ruku, oblíkl se a vyšel na chodbu.
„Asi kafe, co?“ zeptal se mě chlápek, kterýho jsem vůbec neznal, ale on určitě znal mě.
„Jo, kafe si dám,“ řekl jsem tím svým nakřáplým hlasem.
Záviděl jsem jim tu jejich regenerační schopnost. Sice byli taky jak po bitvě, ale dařilo se jim hýbat, bavit se … a jíst. Já do sebe chrstnul jen turka a pak čuměl do prostoru. Ani na cigáro jsem neměl chuť.
„Jdeme ven na dříví. Nejdeš s náma?“ zeptal se mě Štěpán. „Můžeš zůstat další noc zadarmo.“
Byl to takovej mazavka. Věděl, že mám stejně ještě jednu noc zaplacenou, tak to zkoušel. Ale proč bych nešel, stejně jsem potřeboval vzduch.
Nehrnul jsem se k pile ani k sekeře, ale jinak jsem se snažil. Stál jsem za chlapem s motorovkou, a když mu odpadlo poleno, na který jsem si troufal, čapnul jsem ho do náruče a přiblížil ho k cestě.
„Hele, ty zdrháš před zákonem?“ zeptal se mě Štěpán, když jsme se vydýchávali na pařezu.
„Před jakým zákonem?“
„Nepřijde mi normální, aby někdo takhle sám cestoval kolem Luže a hledal nějakou zašívánu, jako je naše chata.“
„A před jakým zákonem bych měl jako utíkat?“
„Na to, že bys někoho zabil, nevypadáš, ale když jsem tě včera viděl s těma našima holkama, tak bych to viděl třeba na pedofilii.“ Nuceně se zasmál, aby to vyznělo aspoň trochu jako vtip. „Tak třeba jsi neplatil alimenty,“ zmírnil.
„Jen jsem odešel od manželky a dětí a chtěl bejt chvíli sám. Nic zvláštního.“
„Mně to teda přijde zvláštní. Normálně lidi takhle od manželky neodcházej. A co práce?“
„Od tý jsem taky utek. Chtěl jsem utýct i od lidí obecně, ale to se mi moc nedaří.“
„Vypadals jako morous, ale umíš se rozjet.“
„Jenže si to vůbec nepamatuju. V životě jsem měl vokno snad jenom na vojně. Včerejší večer je jak černá díra. Pamatuju si jen tu tequilu a pak už vůbec nic.“
„Hele, mám pro tebe ještě jednu nabídku. Když nechceš spát tady, mám ještě jedno místo, kam by ses moh zašít,“ spustil opět. Těšilo mě, že jsem mu připadal jako dobrej kunčaft.
„Já se ale nepotřebuju zašít,“ namítl jsem.
„Nech mě domluvit, to by se ti mohlo líbit. Zacestuješ si, moc lidí nepotkáš. Koupil jsem teď barák v Rumunsku. Nechám tě tam bydlet za padesát na noc klidně do zimy.“
„Jak v Rumunsku?“
„Jak jsou ty český vesnice, Banát. Koupil jsem tam jeden opuštěnej domek, ještě s Honzou, co s náma tahá ty špalky. Zatím jsme dali dohromady dvě místnosti, jedna může bejt na pár měsíců tvoje. Je tam i pípa, byl bys hned u zdroje Ursusu, to je jejich pivo.“
Lákalo mě vyjet do ciziny, ale tohle už bylo fakt daleko. Stačí mi projít se chvíli po Německu nebo Polsku. Rumunsko mě nelákalo.
„A jak bych se tam dostal?“
„My tam s Honzou za tejden jedeme. Vzali bysme tě s sebou. Do tý doby můžeš bydlet tady na boudě. Zadarmo.“
„Musím se rozmyslet. Mám teď IQ houpacího koně,“ zahrál jsem celej problém do autu.
Odtahali jsme ještě pár metrů a pak nás holky zavolaly na polívku. Prohlížel jsem si ty dvě, co se v noci nějak vyskytly u mě v posteli, a snažil se vzpomenout si aspoň na střípek zážitku. Usmívaly se na mě, ale ani jedna nedala najevo, že bych provedl něco, co by stálo za zaznamenání.
Kurva, jak se na takový věci ptá? Slečno, nevopíchal jsem vás v noci? A byl jsem dobrej? No, to asi těžko. Zřejmě jsem usnul jako balík a můžou bejt rády, že jsem je nepozvracel. To je generace, takhle vyrajcujou někoho, komu už táhne na šedesát, a pak ho nechají v nevědomosti.
Po polívce jsem konečně dostal chuť na cígo. Ale před barákem jen nějakej maník, kterýho jsem v noci vůbec nezaznamenal. Možná k partě ani nepatřil a přijel si jen přivydělat. Toho jsem se ptát nemohl. Nejlepší by byl ten Honza, ten vypadal nejpřístupnějc.
„Dojezte, dokuřte, jde se makat!“ zavelel Štěpán a všichni se poslušně zvedli. „Jestli už nemůžeš, tak se na to vybodni a běž se natáhnout,“ otočil se ke mně.
„Ne, v pohodě, spát budu v noci.“
„Ty dnes nebudeš pařit?“ podivil se jízlivě.
Čtyřicátý díl je zde.
Čtyřicátý první díl je zde.
Čtyřicátý druhý díl je zde.
Čtyřicátý třetí díl je zde.
Čtyřicátý čtvrtý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.