Karel H. – 23. DEN (večer)

„Chcete někam svézt?“

Ani jsem nestopoval, přesto mi zastavili dva kluci v ojetým volvu.

„Mám to jen kousek,“ řekl jsem jim, ale oni nedali jinak, než že i ten kousek mě popovezou. Dobří lidé ještě nevymřeli.

„Tak kam že chcete?“

„Do Heřmanic k hospodě,“ řekl jsem. Ale hned mě napadlo, že bych s nima klidně jel i dál. Zbožňoval jsem vždycky tyhle chvíle, kdy změním plán a můžu si začít znovu vykreslovat svou budoucnost. Proč zbytek dne prosedět u piva v hospodě, kde už to znám, když můžu jet úplně jinam. A nemusí to hned bejt Rumunsko.

Moc daleko ale nejeli. Jen do Jablonného na nádraží pro nějakou kámošku. Přesto jsem se s nima svezl až tam. Mazali teda na můj vkus dost rychle. Já jsem takovej pohodovej řidič, týhle týpky, co nepřibrzdí před značkou obce, řežou zatáčky a pásy mají jen pro okrasu (a pro mě), moc nemusím.

„Nevíte, jestli se tady dá někde přespat?“ zeptal jsem se jich, když mi pomáhali vytáhnout batoh z auta.

„Nejsme místní, ale na druhý straně je kemp, tam jsou dost levný chatky,“ poradil mi ten, co řídil.

„Možná nějakej hotel v centru,“ doplnil ho ještě ten druhej.

Lákal mě ten kemp. Levný chatky, to je moje. Zůstal bych zase nějakej den a trochu to tady prozkoumal. Nebo někoho poznal. Jo, poznal! Zařekl jsem se přece, že nebudu morous. A hrabe mi, když se bavím jen sám se sebou.

Před vchodem jsem se ale málem votočil. V kempu plno pubertálních harantů, jedni hráli minigolf, ale cílem nebylo ani tak se trefit míčkem do díry jako do spolužáků. Jiní pinkali něco mezivolejbalem a nohejbalem, část se cpala hranolkama u hospody. Jejich úči seděly u kafe a občas na někoho zařvaly. Řekl jsem si, že to dám. Pokud jsou tady třídy na vejletě, bude asi opravdu levno.

V recepci byl bodrý domorodec. Sice se choval, že tady všecko řídí, ale do majitele měl daleko. Největším problémem bylo, že chatky jsou pro víc lidí. Asi čekal, že mu něco přitlačím bokem.

„Řekněte mi na rovinu, kolik chcete, abyste mě nechal přespat dvě noci?“ nechtěl jsem hrát žádnou komedii.

„Občanku máte?“

„Jasně!“

„Vypadáte trochu jako bezdomovec.“

„Jen jsem na vandru už skoro měsíc. Jestli tady máte sprchu, dám se trochu do kupy.“

K mýmu překvapení mi vypsal doklad. Byl jsem k němu nespravedlivej, doufám, že si najdeme čas na malej pokec.

„Jen se na noc zamykaj sprchy,“ upozornil mě, když jsem si házel batoh zase na záda a nasměroval se k tý nejvzdálenější chatce v celým areálu.

„Ok, tak se oholím až ráno. Teď už se mi do toho nechce. Potřebuju se najíst. Hospoda je dobrá?“

„Jo, mají skvělý kafe, taky slaninu a rum.“ Jako by předpokládal mý priority.

Chatka mi vyhovovala. Celá z papundeklu, prošukaný postele z nějakýho sto let zbořenýho hotelu, dva háčky, stolek, židle a skříňka z pár prkýnek. Tak přesně tohle mi stačí. Luxusní veranda s lavičkou byla třešničkou na dortu. Na záchod sto metrů, ale nedaleko dva stromy.

Shodil jsem batoh, vzal si do podpaží bundu, do který jsem nastrkal všechny důležitý věci. Cestou dolů jsem narazil na ty dvě učitelky.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a přihodil ten nejlíbeznější úsměv. Málem se mě lekly a ani nestihly odpovědět.

„Pančelko, nemůže být večerka o hodinu pozdějc?“

„Žádný. V půl desátý vyčistit zuby, v deset budete na chatkách.“

Ta byla teda vostrá. Ještě jsem se za nima otočil. Dobrý buchty, jedna tak můj ročník, druhá o půl generace mladší. Jo, na děti musí bejt přísnost, jinak mi v noci podpálej chatku. Doufám, že nejsou zvyklý za ni chodit hulit.

Sednul jsem si na zahrádku před hospodu. A seděl jsem tam snad deset minut bez toho, aby se něco dělo. Pak mi došlo, že venku asi neobsluhujou, tak jsem zašel dovnitř.

„Ježíš,“ vyvalil na mě oči cikán neurčitýho věku, kterej hospodě zřejmě šéfoval. Asi byl překvapenej, že po něm někdo chce jídlo.

„Řekl jsem něco špatně?“ vyvalil jsem oči taky.

„Ale ne, pustil jsem už kuchaře. Jako svýho syna. Mysleli jsme, že už nikdo nepřijde. Ale udělám vám něco studenýho.“

„Klidně,“ odpověděl jsem, přestože bych si dal radši smažák nebo kus flákoty.

„Mám tady skvělou slaninu. Ze španělských prasat krmených bukvicemi,“ vytasil se na mě se svojí nejlepší specialitou.

Byl jsem vyhládlý, takže jsem začal slinit jak Pavlovův pes.

„Tak jo. Pivko k tomu a hodně chleba.“

„No, chleba už taky není. Děti ho přes den všechen snědly. A s pivem je taky trochu problém. Být vámi, tak ho radši nepiju.“

„Tak co mi doporučujete?“

„Mám dobrej rum. A k tomu třeba …“

„Kafe, ne?“

„No, kafe mám taky dobrý. Super presovač.“

„Hele, tak kafe až ráno, teď teda tu slaninu. Skočím si pro svůj chleba. A nějakou limonádu. A rum.“

Než jsem se vrátil s chlebem, měl jsem na stolku talíř obloženej snad půl kilem jemňounce nakrájené slaniny, plnou sklenici rumu a půllitr kofoly. Ten maník mi začínal bejt sympatickej. Do kšeftu se asi moc nehodil, ale chtěl udělat člověku radost.

Slanina se navíc rozplývala na jazyku. Úplně jsem v ní ty bukvice cejtil. A prasátka taky. Rum jsem si nechal až na konec, rozhodně jsem se nechystal zase se zbořit. Jen usrkávat a zapíjet kofolou.

„Tak co, slaninka z bukvic a vanilkový rum?“

Zvedl jsem hlavu. Nade mnou stály ty dvě učitelky. „Máme si přisednout k vám, nebo chcete být sám?“

Čtyřicátý třetí díl je zde.

Čtyřicátý čtvrtý díl je zde.

Čtyřicátý pátý díl je zde.

Čtyřicátý šestý díl je zde.

Čtyřicátý sedmý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.