Tak moc jsem se těšila, až přistaneme na Kennedyho letišti v Americe (mimojiné proto, že mám panický strach z lítání), představovala si ty hromady světýlek New Yorku, co uvidím z okýnka, jelikož bylo devět hodin večer... No, místo toho jsem seděla zkroucená v sedačce a umírala hlady.
Strava polských aerolinek je stejně špatná jako polský dabing. I tak jsem ale cítila úlevu, když jsem po devíti hodinách konečně vystoupila z letadla. Prošla jsem celní kontrolou, kde mi dávali otázky typu: Proč jste přiletěla do USA? O kolik dětí se budete starat? Následně jsem u další kontroly odevzdala vyplněný dotazník z letadla, našla svůj kufr a než jsem se vzpamatovala, stála jsem venku před letištní budovou. Vzduch byl těžký jako před bouřkou. Kam jsem dohlídla, viděla jsem hromady žlutých taxíků. Skupinka černých chlápků kouřících hned vedle vstupních dveří měla trošku děsila. Tak takhle vypadá Amerika! Zacouvala jsem zpátky a začala vyhlížet někoho z agentury AU PAIR IN AMERICA (agentura spolupracující s COOLAGENT a přebírající zodpovědnost po přistání v USA). To zklamání, že jsem v davu nenašla nikoho, kdo by držel ceduli s mým jménem, jako to bývá ve filmech... Velmi robustní černoška s cedulí APIA zajímající se spíše o svůj telefon než blaho dorazivších aupairek, mě přivítala nezúčastněným Hello, když jsem se protlačila až k ní. Otočila na mě seznam jmen, kde jsem se musela najít, a odškrtla si mě bez jakékoliv snahy o další konverzaci (ač ne že já bych anglicky byla zrovna sdílná). Posadila mě na lavičku uprostřed letiště a odešla s tím, že se za chvíli vrátí, protože musí vyzvednout další hromadu aupairek. No nebudu popisovat celé letištní drama. Po pětihodinovém čekání tady a támhle a spíš ve stoje než v sedě pro nás konečně přijel autobus. V Čechách bylo osm ráno (v Americe dvě v noci), když jsme dorazily do hotelu, kde mělo probíhat naše zaškolování. Byla jsem natolik unavená, že jsem v první chvíli ani nezaregistrovala, že jsme v hotelu Hilton v Tarrytownu, což je ještě stále část New Yorku. Dostala jsem k „večeři“ !jablko!, vzala jsem si klíč od svého pokoje a dobelhala se do něj. Přitom jsem nechtěně vzbudila obě dvě moje spolubydlící, které dorazily autobusem několik hodin přede mnou. Slečny mi s lítostí sdělily, že budíček je v sedm ráno, čili se moc nevyspím, pak už jsem jen vyčerpaně padla do postele.
Po probuzení jsem se ale díky časovému posunu necítila moc unavená. Zaškolování pro všech 150 aupairek z celého světa mělo probíhat následující tři dny. Na konci toho posledního nás čekal přesun k našim hostitelským rodinám. Výčet národností byl obrovský – Německo, Brazílie, Estonsko, Argentina, Jižní Afrika, Taiwan, Ukrajina – snad vše co vás napadne. A já jako jediná Češka. Sdílela jsem pokoj s rakouskou Christinou a polskou Joannou. S Polkou jsme si rozuměly, takže jsme se od sebe nehnuly po zbytek pobytu. Absolvovala jsem nekonečnědlouhotrvající školení první pomoci od Červeného kříže a hodiny povídání o správném chování aupairek v rodinách. Všechny jsme po skončení těchto přednášek odcházely sklíčené a vystrašené, protože to vyznělo asi takhle: Pokud vaše dítě uhodíte, půjdete do vězení! Pokud vás vaše dítě uvidí nahou, půjdete do vězení! Začala jsem mít pocit, že jakmile moje malé svěřence jen na okamžik spustím z očí, automaticky zemřou. Všechno ostatní pak končilo větou: okamžitě pojedete domů!Byly jsme plné špatných prvních dojmů a smíšených pocitů, jak to podle mě APIA chtěla. Po skončení celého školení přišel na řadu přesun na vlakové nádraží. Každá z nás jela úplně jiným směrem. Pro mě to znamenalo opustit New York a vydat se do sousedního státu Pensylvánie. S Joannou jsme se rozloučily americkým See you later, jelikož jsme zjistily, že budeme bydlet jen pět minut od sebe. Nicméně rodiny nám zajistily odlišnou dopravu - já jsem nastoupila do vlaku jedoucího do Philadelphie.
Jedna celá přednáška byla věnována debatě o přivítání s rodinou. Zda rodiče a děti obejmout nebo si jen potřást rukou, jak se chovat a jak ne. Já si s tím nelámala hlavu, ale ostatní aupairky strávily celé dvě hodiny ve vlaku mluvením o tom, co budou dělat. Vyšilovaly, že nejsou připravené se setkat s rodinou, některé vypadaly bez nadsázky na omdlení. S mým obvyklým přístupem : ono to nějak dopadne, jsem prostě jen sledovala krajinu z okna vlaku. Naše trasa vedla kolem New Yorku. Výhled na Manhattan mě absolutně uchvátil. Vedle mě si sedl typicky přátelský Američan. Chvíli mě pozoroval a pak se zeptal, odkud jsem. (Tahle přátelská povaha Američanů mě ještě stále nepřestala překvapovat) Bavil se se mnou po zbytek mojí cesty, pochválil mi moji srozumitelnou angličtinu a já se taktně o nesrozumitelnosti té jeho nezmínila. Když byla konečně ohlášena moje stanice, rozloučila jsem se s ním a vystoupila z vlaku. Ostatní aupairky vystupující se mnou, se shlukly do kroužku, třásly se nervozitou a přály si navzájem štěstí. Mimochodem furt - všude - samá Němka... Prošla jsem kolem nich a s mým ohromným růžovým kufrem naskočila na jezdící schody. Ani jsem nevyjela až nahoru do patra a uviděla svojí hostmum s oběma staršíma dětma. Začala se na mě usmívat, děti na mě mávaly a navzdory všem doporučením a zákazům jsme se přátelsky objaly. Kaela i Niklas drželi v rukou cedule s obrázky a mým jménem (Ano, dočkala jsem se!). Byla jsem dojatá. Moje hostmum se mě ptala na zaškolování a chtěla vědět do detailů, jaký mám zatím z Ameriky pocit. Děti mi nadšeně vyprávěly o jejich hračkách, a co všechno musím vidět, až dorazíme domů - hlavně jejich malou babysister Madison. Na první pohled jsem si je oba zamilovala. Z auta jsem fascinovaně pozorovala noční Philadelphii. Byla tak velkolepá, vysoká a plná světel. Dvacet minut cesty od ní ležel můj nový domov – vesnička Glen Mills. Tady strávím svůj další rok. Tak to by šlo! :))
