„Takže vy vyrazíte a my je začneme posílat dvacet minut po vás,“ oznámily mi učitelky. „Budete je tam nějak shromažďovat, určitě vám rádi pomůžou se strašením.“
Vzal jsem si s sebou kus chleba se sýrem, jednoho lahváče a pokuřuje se vypravil po cestě ke hřbitovu. Světla byla poměrně dost, měsíc měl sice do úplňku daleko, ale vylezly i hvězdy a zpočátku sem dopadalo dost světla od silnice.
Minul jsem hromadu s hnojem. Tady budou mít pěkně nahnáno, do toho ten smrad. Po dvaceti minutách ale hřbitov nikde. Začal jsem přemýšlet, jaké vlastně má ta mapa měřítko. Padesátka nebo stovka. No, jestli to byla stovka, tak jsme se pěkně sekli a místo dvaceti minut tam děti půjdou čtyřicet. No, připosrané možná ještě déle. Přidal jsem do kroku. Hřbitov ale stále nikde. Jestli jsem ho neminul… Konečně jsem před sebou uviděl stromy, skoro jsem k nim běžel. Cesta se táhla podél nich, ale mezi ně nevedla ani pěšina. Nazdařbůh jsem vešel do lesa. Nikde ani hrobeček, žádný pomník či křížek. Tohle na hřbitov opravdu nevypadalo. Řekl jsem si, že půjdu ještě tak pět minut dál a pak se raději vrátím. S největší pravděpodobností jsem přešel nějakou odbočku. Touhle dobou už musely být děti na cestě a některé už asi i na hřbitově. Pokud tam teda někde je a nejde jen o pojem z mapy. Proč se vlastně jmenuje ukrajinský? Měl bych občas mapu také otočit a podívat se, co píšou na druhý straně.
Po odhadnutých pěti minutách jsem narazil na polní cestu, která křižovala tu moji. Jestli děti půjdou až sem, budou zmatené, nebudou vědět, kam dál, a ztratí se. Jestli ale jdou po nějaké jiné cestě, jsou teď nejspíš samy na hřbitově posraný až za ušima. A učitelky zatím v pohodě v kempu, u pivka. A čekaj, až se s tou hordou objevím.
Vůbec jsem netušil, jak se zachovat. Mohl jsem tady zůstat stát, mohl jsem jít doleva, protože jestli jsem si spletl měřítko mapy, tak tam někde je ten hřbitov. Ale nejrozumnější mi přišlo vrátit se zpátky.
Došel jsem až k hnoji. No jasně, že kolem něj vedla ještě jedna cesta doleva. Pár minut a stál jsem u pomníku, za kterým bylo v lese několik zřejmě symbolických hrobů. Chyběly tu jen děti. A zase to mé váhání. Buď sem nedošly anebo to minuly a pokračovaly dál. Ne, proč by šly dál? Protože jsou blbý. Jsou ale blbější než já? Ani nevím, jestli je učitelky pouštěly po jednom, nebo po skupinkách. Určitě aspoň po dvojicích. Dyť to byly učitelky, nechaly se ukecat, protože žáčci se vzpírali chodit po jednom. Někteří třeba vůbec nešli. Když si představím, kolik jsem toho nachodil… Musel jsem být pryč už aspoň hodinu a sem to z kempu byla čtvrthodinka. Fakt jsme se moc nedohodli. Vypouštěly je po minutě, po dvou, třech?
Preventivně jsem šel chvíli po cestě, která vedla podél hřbitova, a taky jsem občas mezi stromy zařval: „Děti, nejste tu?“
Nic, ticho. Ani ozvěna.
Objevily se nějaké domky, tak jsem se otočil a šel zpět. Nespěchal jsem a doufal, že v kempu už bude klid. Obzvlášť učitelky jsem netoužil potkat. Co by mi asi řekly? No asi to, co ženský uměj ze všeho nejlépe: „Neschopnej, nespolehlivej, nezodpovědnej.“
Ve vrátnici ještě seděl Franta. Jako pšouk jsem prošel vraty, rozhlédl se, jestli pedagožky neseděj na zahrádce hospody, a zamířil jsem do jeho boudy.
„Ssss,“ upozornil jsem na sebe. „Nevíš, jestli je všechno v pořádku?“
„Myslíš s tou školou? No, byl trochu zmatek. Ženskejm bylo divný, že se děti vrátily bez tebe, ale naštěstí jim řekly, že bojovka končí na hřbitově, tak se tam trochu postrašily a po čase se vrátily. Hulákaly teda jak na lesy, ale docela rychle je zpacifikovaly a zahnaly do chatek.“
„Nikdo teda asi nechybí, co? No ty vole, já jsem nějak zakufroval a šel po úplně jiný cestě.“
„To se snad nedá, ne? Dyť je tam turistická značka.“
„Nevím, kouřil jsem, přemejšlel, pak tam smrděla ta hromada hnoje. Asi jsem se vomámil. Teď vypadám jako idiot. Vůbec je nechci potkat. Bojím se jít do chatky, abych na ně nenarazil.“
A tak Franta skočil pro dvě decky rumu, seděli jsme, drbali ženský. Měl to asi dost podobný jako já. Byl tady radši celý den až do noci, aby nemusel doma furt něco řešit. Kemp byl jeho život a teď se bojí, aby ho technický služby neprodaly nějakýmu soukromníkovi a ten ho nevymastil. „Stačilo, že pronajali tu hospodu. Furt se tady točej nájemci a jde to od deseti k pěti. Ne s každým se dá vyjít. Ti minulí se ke mně chovali jako k někomu z rodiny. Tihle si mysleli, jak tady rychle vydělaj, ale asi brzo zjistili, že pořádný ryto mají, jen když je tady nějaká svatba, maturitní večírek nebo něco podobnýho,“ vysvětloval mi, jak to tady chodí. Až tolik mě to nebralo, ale bylo fajn pokecat se svým skorovrstevníkem. Možná jsem mu i záviděl. Bavilo by mě doputovat někam do hor a tam dostat nabídku, ať se třeba starám o nějakou chalupu, dělám za barem nebo tak něco.
O půlnoci zavřel vrata. „Pohlídáš mi to tu, viď?“
„Jasan,“ slíbil jsem mu. „Ani nemusíš vypouštět psa.“ Zasmáli jsme se znovu mé včerejší historce. Potom jsem se co nejtišeji přemístil do chatky, zamkl se a pěkně dlouho se pokoušel usnout. Netušil jsem, jak vyřeším ráno, abych nemusel ty ženské znovu potkat.
Čtyřicátý sedmý díl je zde.
Čtyřicátý osmý díl je zde.
Čtyřicátý devátý díl je zde.
Padesátý díl je zde.
Padesátý první díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.