Před usnutím jsem si říkal, že když se probudím hodně brzo, vypadnu z kempu dřív, než se škola probere. To se mi ale nepovedlo. Otevřel jsem oči a venku už řvaly děti a občas do toho zaječely i učitelky.
Připlazil jsem se k oknu a jeho růžkem nenápadně vykoukl ven. Nevypadalo to, že by někdo ukazoval ve směru mé chatky a pomlouval mě nebo řešil, jestli jsem v noci vůbec dorazil. Předpokládám, že jim to Franta když tak řekl. Vysypávali koše do popelnic, oháněli se smetáky, které jim chvílemi sloužily spíše jako kopí a meče, kupili sbalené batohy na jednu hromadu.
Počkám, až vypadnou, řekl jsem si. Ať nemusím nic vysvětlovat, nic řešit, nechat se zahrnovat výtkami. Pustil jsem se potichu do balení a taky si sedl s mapou a trochu ji studoval. Moc do Německa teda nezasahovala, končila Žitavou. Ale já stejně nepočítal s tím, že bych šel nebo jel někam dál. Hezky, abych se mohl kdykoliv stáhnout do lůna mateřské země. Kdy jsem byl v Žitavě naposledy? Asi když jsme vstupovali do Unie. Vzali jsme s Terezou děti a mysleli si, že to pro ně bude životní zážitek, že budou jednou vzpomínat, že byly u historické události, možná své vůbec největší. Ale moc z toho neměly rozum. Když vystupovali předsedové vlád, furt se ptaly, jestli jsou někde kolotoče. Když jsme přešli pěšky z Hrádku do Žitavy, otravovaly se zmrzlinou, která byla kurevsky drahá, a mně se za kopeček rozhodně nechtělo dávat čtyřicet korun. Pak jsem ale dostal chuť na pivo, který tam prodávali do takových hliněných džbánečků, takže nezbylo než vyhovět. Dvě zmrzliny, pivo a dvě stovky v prdeli. A to jsem se ještě neprozřetelně Terezy zeptal, co jako bude chtít ona, když děti dostaly tu zmrzlinu a já to pivo. Chtěla šátek, který zahlídla ve stánku na náměstí. Byl za víc než pivo a zmrzliny dohromady. Výlet mě stál přes litr, když nepočítám benzín.
Děcka konečně nandala bágly na záda a za hurónského povyku se hnula k bráně kempu. Vyčkal jsem ještě chvíli a taky vylezl. Báječný klid. V části, kde byly chatky, jsem zůstal sám. Sešel jsem nejprve k Frantovi.
„Co, ptaly se na mě?“
„Jasně že jo. Měly starost, jestli jsi nakonec dorazil. Trochu jsme si na tvůj účet zažertovali.“
„Snad už je nikdy nepotkám.“
„Byly z Liberce. A ty jsi říkal, že jseš z Lípy, ne?“
„Myslím, že jsem jim byl docela ukradenej. Takový vyčůraný ženský. Ale zase jsem se docela dobře zabavil, ne?“
„Hele, jestli chceš ještě jednu noc zůstat, nechám tě tady zadarmo. Si to zasloužíš.“
„V plánu to nemám, nevím, co bych tady dělal.“
„Můžeš si dojít na ten Lemberk, když jste tam s harantama nedošli. Nebo si vylez na Sokol, je tam nějaká lesnická naučná stezka. Nebo si tady prostě sedni s tím jejich hnusným pivem a vylej se. Jen ti to nabízím.“
Už jsem psal, že neumím odmítat. Jak pomoc, tak nabídku. Na Lemberk se mi fakt nechtělo, ale když už jsem měl tu mapu, tak jsem ji otevřel a kousek za Rynolticema našel skálu s názvem Havran a tu jsem si dal za cíl.
Předtím jsem si ale dal tradiční slaninu z prasat krmených bukvicemi a cikánovo vynikající kafe. Stačilo vše pochválit a zase bylo zadarmo. Připadal jsem si tady jako nějaký VIP host.
Sbalil jsem si do kapes bundy jen ty nejnutnější věci, obě peněženky, cigára a přešel naproti k benzínce na stopa. Trochu mě teda štvali Franta s cikánem, kteří neměli nic jinýho na práci, než stát za plotem a posmívat se mi po každým autě, který kolem mě projelo devadesátkou bez toho, aby jen přibrzdilo.
„Myslíš si, že seš blonďatá dvacítka, co? Že se u tý silnice tak kroutíš,“ pořvávali na mě.
Půl hodiny jsem trpěl, ale pak jsem jim vytřel zrak. Zastavila mi bloncka v malém pólu. A to ani nevěděli, že jede přímo do Rynoltic. Trochu mě vyděsilo, že je taky učitelka, ale byla docela free, protože když jsem jí řekl, že jedu na Havrana, hned zahlásila, že to tam zná a prý má kousek pod Havranem chatu.
No, chata znělo trošku nadneseně. Byl to spíš takovej větší zahradní domek s terasou. Pomohl jsem jí s taškama, táhla toho, jako když se sem chystala nastěhovat na měsíc.
„Dáte si kafe?“ zeptala se mě dřív, než já se zeptal jí, kudy se teda na toho Havrana jde.
Nepřiznal jsem, že už jsem jedno měl, a kývl na souhlas. Přišlo mi to teda od ní docela odvážné, ale asi byla dost důvěřivá. Navíc jí dodával sebevědomí pes, kterýho měla připoutanýho na zadní sedačce. To si dělám trochu srandu. Pes byl ve skutečnosti fena a v kohoutku měřila maximálně pětadvacet centimetrů. A to mu ještě dost přidávaly chlupy. Navíc místo toho, aby na mě po vypuštění z auta začala štěkat, flákla sebou na záda a dožadovala se soustředěného drbání na břiše a za ušima. Hned mě napadlo, že jistota, jak ženský dostat, vede buď přes jejich děti nebo přes jejich psy. Ne, ne, Karle. Ani náhodou! Vzpomněl jsem si na mejdlo pod Luží. Budeš slušnej kluk.
„Doufám, že vás takhle neuvidí můj přítel,“ houkla na mě a čubku válející se v trávě. „S ním takhle nedovádí.“
Chtěl jsem něco říct, ale raději jsem držel hubu. Raději jsem se ujistil: „Přítel je tady?“
„Ne, přijede až odpoledne. To bych vás sem netahala.“
„Žárlí?“
Podívala se na mě úkosem. Něco jako ve smyslu: na vás by asi nežárlil. Ale pak řekla: „Jako každej chlap.“
U kafe jsme převedli řeč jinam. Ptal jsem se jí třeba, kde má nějakou zeleninu. A dozvěděl se, že má chatu pro radost, ne pro práci. A tak. Nenápadně jsem si ji prohlížel, očumoval prsa, odhadoval její věk. Ona to věděla, ale nedávala to najevo. Taková rozumná pětačtyřicítka, co už ví svý a nikam se moc nežene. Tak takovýhle smíření sama se sebou bych někdy potřeboval.
„A proč jenom přítel?“ odvážil jsem se přece jen.
„Manžel už není.“
A bylo po odvaze. Sice jsem byl zvědavej, ale taky střízlivej.
„Můžem jít na Havrana s váma?“ navrhla, když jsme vyhulili na terase dvě cíga a vypili turka. „Čenda stejně potřebuje proběhnout.“
Byla moje záchrana, pořádně jsem ani nevěděl, kde jsem. A byla příjemnou společnicí. Nebezpečně příjemnou.
Čtyřicátý osmý díl je zde.
Čtyřicátý devátý díl je zde.
Padesátý díl je zde.
Padesátý první díl je zde.
Padesátý druhý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.