Jiří Konrád (2. část) - Českolipský underground 27

„Vzpomeneš si ještě na nějaký svůj text?“ zeptal jsem se.

Jiří Konrád se zdráhal, nakonec z něj vypadly dva začátky: „Proč jsem tak černej … Byl to mladej rebel, nic neví...“

„Nejlepší texty psala Ivana Svitáková. Zkus si najít písničku Obraz,“ poradil mi a předal cédéčko. Na něm je fixou napsáno: Sour Grapes, nahráno od stolu na kostičkový mikrofon a magnetofon B 41, Sokolovna Kamenický Šenov.

        Znám jeden obraz, co černej má rám, škaredě černej, jak obraz je sám,

       v  barvách tak chladnejch jak anglickej chrám.  Výheň vyhaslá.

       Tam na tom obrazu klidně si žije stůl, na něm lampa a žena, co šije,

       Ta žena, co k sobě dva hadříky slátá. Výheň vyhaslá.

       Ten malíř musel bejt moc smutnej pán a nebo barvy si vyráběl sám

       ze stejný bídy, co udělal rám. Výheň vyhaslá.

„Svitákovi měli doma takový obraz a Ivanka podle toho napsala text,“ upřesnil Jiří Konrád. „Bylo těch textů samozřejmě víc. Musím říct, že to pro mě byla nejhezčí doba. Celý týden jsem bušil do bicích a těšil se jako malej kluk na sobotní zábavu. A myslím si, že jsem nebyl sám. Bylo to něco, co se už nedá vrátit. Stavění zesilovačů a reprobeden. Každý, kdo něco uměl, se toho účastnil. Například nepostradatelný byl Zdenek Rejna, to byl slaboproudař, a když shořel zesilovač MONO 50 přímo na zábavě, tak za 15 minut postavil do krabice od bonboniéry malý předzesilovač, aby ta MONO padesátka zase chodila. Skvělí byli kluci, kteří v šenovské sokolovně dřeli jako diví a postavili ve sklepení pod pódiem vinárnu. Nazvali jsme ji Golis a jeho prostitut a nakonec nám ji zabavili soudruzi. Že tam budou schůzovat. Všechno zplesnivělo a bylo zničeno.“

Jiří Konrád mi později poslal fotografii Golise a jeho prostitutu.

Mimochodem Ivana Svitáková se proslavila díky seriálu Československé televize s názvem Bakaláři. Šlo o krátké povídky natočené podle zážitků diváků. Ten její se samozřejmě týkal muziky. Schovala manželovi kytaru a on pak kladivem rozbíjel lustr, kousek po kousku, dokud mu nástroj nevrátila.

Jiří Konrád

ADMIRÁL Milady Tulachové (za přítomnosti Zdeňka Rejny, Honzy Svitáka či Pavla Půhoného)

Kyselé hrozny v nejlepších letech

„A na bubny se dalo někde naučit anebo jsi byl samouk?“ vrátili jsme se ještě k nástroji.

„Na to zapomeň. Hudebka na bicí vůbec neexistovala. Nahrávali jsme písničky z rádia Luxemburg. V půlce třeba zmizel signál, tak jsme si kus vymysleli. Po sluchu jsem musel rozlišit, co zahrál bubeník na šlapák, co na činel. A já hrál všechno na jeden šlapák. Když jsem v roce 1986 poprvé viděl Zeppeliny, tak jsem čuměl, že John Henry „Bonzo“ Bonham má šlapáky dva.“

Zátiší u Kukačkova doma

„Stále jsem se chtěl dostat hrát na Západ. Tam ale byla podmínka mít elektrické bicí. Přivezl mi je tenkrát starý korzár Evžen Postávka, který již dlouho hrál v cizině. Stály třicet tisíc a já obešel celý Šenov. Půjčil jsem si po pětistovkách snad od třiceti lidí a zbytek doplatila má tehdejší tchýně,“ posunuli jsme se ke konci sedmdesátých let.

„Po roce 1979 jsem hrál s kapelou Jiřího Gabriela z Děčína, především na Daliborce. Těsně potom jsem nastoupil do kapely Rudy Nerada a ten mi umožnil udělat profesionální přehrávky v Ústí nad Labem. Od Nerada jsem přešel do kapely Mašíčka z Liberce, kde krátce působil i Jiří Gabriel. Potom Jirka odešel i s basákem, který byl z Moravy, do jiné kapely a pak ven, za hranice. Poprosil jsem ho, pokud by věděl o nějaké další kapele, co má povolený výjezd do zahraničí, aby za mě ztratil slůvko.“

Zadařilo se až v roce 1986. Se skupinou Dr. Music, se kterou později procestoval Švýcarsko, Dánsko, Rakousko, Německo a Lichtenštejnsko. Předtím ale musel na podruhé složit zkoušky u Slovkoncertu. Tři měsíce se sehrávali na Slovensku v Martině, Banské Bystrici a Žilině. Poté hráli měsíc estrády v Polsku. Poprvé jeli na západ do Schtraubingu, kousek od našich hranic. Nebyl to ale žádný med. Dnešní mladí muzikanti by se asi divili, kdyby jim šéf lokálu řekl, že budou hrát osm hodin v kuse s jednou patnáctiminutovou pauzou. “Vyjma pauzy jsme nesměli z pódia,“ ujistil se Jiří Konrád, že jsem ho správně pochopil.

V zahraničí zůstal až do roku 1992, pak se natrvalo vrátil do Česka a dal se na podnikání. Do ciziny už nikdy nejel. „Češi vrhající se na zboží, které dříve zůstávalo přes poledne venku. Všelijací šejdíři a podvodníčci. Jenom pro názornost. Asi se nepodařilo mnoha Čechům, aby je zvali v Lichtenštejnsku v neděli na oběd. Za půl roku z toho nezbylo nic. Po revoluci už mě nikdo nepozval. A ještě jednu věc musím říct. Na přelomu režimů jsme byli v  Rostocku a všichni nám tiskli ruce a blahopřáli ke svobodě. Byl tam jenom jakýsi zamlklý německý atašé. Ptám se ho, proč je tak vážný a zamlklý, a on prostě odpověděl: Já bych z vás měl strach. Tam, kde Němcům končí fantazie, tam vaše začíná. A podívejme se na nás dnes, že? Moc nám tu toho nezbylo,“ uzavřel Jiří Konrád vzpomínání.

Společný koncert po letech

---

Jiří Konrád (1955), bubeník v kapelách The Saints, Kyselé hrozny, Dr. Music a Causa rock.

(Materiál vzniká ve spolupráci s Magazínem Lípa, kde vychází s předstihem v tištěné podobě.)

The Saints