Karel H. – Další dvě schůzky

Občas, když jsem šel z práce, jsem do Hong Kongu nahlédl, jestli tam Karel nesedí. Podivných existencí tam bylo vždy spousta, ale Karel ne. Pak mi došlo, že je závislý na tom svým kámošovi, který ho doprovázel a že teda ve čtyři nebo v pět je moc brzy. Pak jsem to párkrát zkusil, když jsem šel na pivo večer do Tipáče, a napotřetí se zadařilo.

„Čau, můžu přisednout?“

„Co mi tykáš?“ obořil se na mě.

„Si nepamatuješ, že jsme si potykali?“

Podíval se na mě tím svým skelným pohledem: „Trochu povědomej mi seš. Osvěž mi paměť!“

„Seděli jsme tady spolu asi před měsícem. Bavili jsme se o psaní. Nadával jsi mi, že se vytahuju psaním a že taky píšeš.“

„To píšu nebo teda spíš jsem psal. Teď už na to hovno vidím.“

„Říkal jsi, že mi někdy přineseš něco přečíst.“

„Tak to si nepamatuju. Cos napsal?“ 

„Říkal jsem, že občas píšu do novin. Tipy na výlety, úvodníky, reportáže, rozhovory se zajímavými lidmi…“

„A napsals nějakou knížku?“

„Jo, napsal,“ přiznal jsem.

„Kerou?“

„Třeba povídky o chemických pokusech, pro děti. Říkal jsem ti, že jsem učitel.“

„Ty vole, to je teda knížka. Se neposer. Koupil to někdo?“

„Jo, prodalo se jich určitě přes pět tisíc.“

Konečně nám Vietnamec přinesl pivo. Nechal jsem obě zapsat k sobě na lístek. Karel H. stejně žádný neměl. Do mého příchodu vlastně neměl ani pivo. Zřejmě už pěkně dlouho čekal, až mu někdo nějaké zaplatí. „Nemáš cigára?“ zeptal se.

Beze slova jsem skočil koupit krabičku máček a vzpomněl si, jak se mi minule prodražila hospoda, když jsem chtěl pokecat se Standou Holubem, známým českolipským pábitelem.

„Stačily by mi startky, ale marlborky nevaděj. Myslím, že si tě pamatuju už dobře. Vyprávěl jsem ti o tom, jak jsem odešel od rodiny? Z tohohle podělanýho světa, ve kterým, když párkrát nepřijdeš do práce, tak jsi nula. Hovado nespolehlivý.“

„Něcos mi minule naznačil, ale nic z toho jsi mi ještě nevyprávěl. Spáchal jsi sebevraždu?“

„To bych tady asi nebyl, ty blbe. Kdybych spáchal sebevraždu, tak jsem mrtvej. To ještě fakt nejsem. Prostě jsem se jednoho dne sbalil, nikomu nic neřek a vypad. Vzal jsem si batoh hadrů, vybral konto a vodešel.“

„Zajímá mě to. Chceš o tom vyprávět?“ zaradoval jsem se možná až příliš okatě. Podobné příběhy miluju a rád s nimi pracuji.

„Nechci o tom vyprávět. Je to, kurva, pryč,“ uzemnil mě a já z něj pak chvíli tahal, čím vlastně byl. Taková českolipská klasika. Zkoušel to na DAMU. Aspoň to tak vyprávěl, abych to nepsal jako fakt. U podobných lidí nikdy není jistý, co si navymýšleli a co skutečně prožili. Na DAMU se nedostal ani napotřetí, ale nějaký známý mu dohodil flek v kulturním domě v Rumburku, takže v něm dělal něco jako producenta, spíše správce bych tomu říkal já. Ale on říkal producenta, i když v osmdesátých letech tomu tak asi neříkali. Prý mu měli držet fleka přes vojnu, ale na vojně měl průšvih, takže místo dělání kultury v Rumburku šel fárat uran.

„Nebudu ti o té své cestě vyprávět, ale někdy se stav, třeba hned ve středu, než to, kurva, zapomenu. Přinesu ti deník. Celou dobu jsem si psal deník. Neměl jsem už pak ani mobil, ani peněženku, ale deník a tužku jsem s sebou vláčel furt.“

Měl jsem hroznou chuť mu říct, že si taky píšu deník už od jedenácti let, ale určitě by mě vyfakoval, zase by na mě řval, že se vytahuju a posílal mě do prdele. Cítil jsem, že mám na udičce kapitální úlovek. Ten člověk mě zajímal více než třeba městští politici. Tušil jsem, že měl zajímavý život. Zastávám teda heslo, že všichni mají zajímavý život anebo se dá aspoň v článku zajímavě představit, ale doufal jsem, že jednou narazím na sdílného, aspoň trochu inteligentního bezdomovce, který mi osvětlí, jak se do takovýho průseru dostal.

„Tak já se ve středu nějak takhle večer stavím.“

Dopil jsem pivo, zaplatil mu ještě jedno a šel za kámošem, který už mi z Tipáče poslal dvě esemesky s dotazem, kde jsem.      

*

Asi nepřekvapí, že Karel ve středu v hospodě nebyl, a tak jsem použil už jednou úspěšnou taktiku – nakukoval jsem do Hong Kongu pokaždé, když jsem šel okolo. Kupodivu jsem byl úspěšný v sobotu dopoledne, když jsem se vracel od holiče. Rozhlédl jsem se, jestli mě někdo nevidí, zejména rodiče některých mých studentů, a zaplul jsem v deset hodin dopoledne do hospody. U automatů dvě cikánské rodiny, naše bývalá pošťačka, Vietnamec snažící se vyladit televizi a … Karel.

Čekal jsem, že mě zase nebude znát, budu se mu muset dvě hodiny připomínat, ale on hned: „No, ty vole, kde jsi?“

„Říkal jsi, ať přijdu ve středu. Ne v sobotu dopoledne,“ bránil jsem se.

„Ve středu jsem nemoh, byl jsem u doktora. Ležel jsem v tý pakárně skoro dva tejdny. Chceš do toho jít?“

„Do čeho?“

„Chceš si vzít ten můj deník a něco vo mně napsat?“ Byl docela hrr, na to, jaké dělal při minulých setkání hariky.

„No, když mi ho půjčíš. Jak ti ho pak vrátím, je občas problém se s tebou sejít?“

„Na vracení se vyser. Mám před sebou pár tejdnů života.“

Chlácholil jsem ho, že to má jen takový pocit. Prostě, až si deník přečtu a posoudím, jestli je nějak použitelný, budu to zkoušet jako doposud.

„Slinivka, debile, víš, co je slinivka?“ vystřelil na mě a zaleskly se mu oči.

„No, vím, co je slinivka. Učím biologii.“

„Tak si sečti jedna a jedna a řekni mi, jestli si myslíš, že se někdy uvidíme.“

Mlčel jsem. Bylo mi to jasné, i když stejně jsem si myslel, že tak trochu kecá, chce být zajímavý. Jako už několikrát.

Vytáhl na stůl tři sešity, nějaké kalendáře z roku 2006. Chtěl jsem nakouknout, ale zarazil mě: „Nechci, aby sis to četl teď tady přede mnou. Vem si to v klidu domů.“

„Dám si s tebou aspoň malý pivo. Musím ale mazat, mám dnes na starosti oběd.“

„Sbal si to a běž. Stejně jsem ti u prdele, zajímá tě jen můj příběh.“

Malé pivo jsem si objednal, ale v podstatě jsme jen mlčeli a pokuřovali.

Doma jsem nakrájel cibuli, maso, vše naházel do papiňáku, zalil vínem a nastavil si na budíku čtyřicet minut. Pak jsem konečně otevřel jeden ze sešitů. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, který je první, který druhý a který třetí. Musel jsem si zvyknout i na drobounké písmo nacpané do řádků v diáři. Psal poměrně čitelně, mátlo mě snad jen er, jehož první nožičku protahoval tak, že spíše připomínalo ká. Ve svém deníku jsem zvyklý na přesné určení času – píšu datum, název dne, čas a místo, kde zápis provádím, to Karel prostě první zápis označil velkým nápisem 1. DEN.

První díl je zde.