Karel H. – 7. DEN – odpoledne

Liběchovskými zatáčkami. V zámecké zahradě. Karel u Věry doma. Věra nebydlí sama! „Už si nevzpomínám, je to nebezpečný.“

„Můžem vás kousek popovízt,“ nabídl se nakonec jeden z motorkářů.

„Jedete do Pekelných dolů?“ zeptal jsem se.

„Ne, tam je dneska zavříno. Jen si sjedem zatáčky na Liběchov a pak do Roudnice. Tam bydlíme.“

„To já bych se svezla. Stejně už musím do Prahy. Pojedeš taky, Karle?“ zapojila se do debaty Věra.

„Co bych dělal v Praze?“

„Co bys dělal? Hrál si dál na Máchu. Přespíš u mě, já půjdu ráno do školy, ty se budeš flákat Prahou. Večer skočíme někam do hospody. A v pátek můžem zase někam vyrazit.“

Chlápci čuměli. Trochu záviděli, ale pak stejně ten jeden prohlásil: „Ty vole, ty jsi utekl z baráku od manželky a hned sis pořídil novou, co ti organizuje. Jen trochu mladší a progresivnější model.“

Nakonec jsme se dohodli. Pamatoval jsem si z mládí, když jsme lítali na fichtlech, že v zatáčce se mám naklánět dovnitř, přesto jsem si zvykal až někam k Dubý a můj řidič furt nadával. Jízda byla zážitek, ale celou dobu mě tlačila půjčená helma, do který jsem stěží narval uši. A taky jsem měl problém držet půlky u sebe a nepodělat se strachy. Na rovinkách kvůli rychlosti, v zatáčkách jsem měl zase pořád pocit, že motorku položíme. Oba dva se samozřejmě chtěli vytáhnout. Předjížděli se na nejnemožnějších místech a Věra se na mě pokaždé křenila. Její pud sebezáchovy byl o dost menší než můj. Dost jsem si oddychl, když nás vyklopili v Liběchově před zámkem a odjeli směrem na Štětí.

„Byli skvělí, ne?“ pochvalovala si.

„Na mě až moc,“ řekl jsem, ale uznal jsem, že byli dost v pohodě. Respektovali, že Věra je se mnou, a po ujasnění rolí do ní nedělali.

Byla ale moje? Znovu na mě dolehlo, že jsem úplně jinde, než jsem chtěl být. A hlavně – s úplně někým jiným. Ale bylo mi dobře. Když opadl ten strach a trochu jsem se zahřál, měl jsem chvílemi pocit, že mi patří celý svět. A to se mi naposledy stalo někdy po puštění z vojny. Donutila mě jít do zpustlýzámecký zahrady. Kde já jsem hulil a ona dělala, že se opaluje, ačkoliv sluníčko zrovna nesvítilo.

„Myslel sis, že už se neuvidíme?“ zeptala se.

„Byl jsem s tím smířenej.“

„Ale moc ses nerozmejšlel se ke mně vrátit, ne?“

„Řek jsem si, že mám dost času bejt sám. A když mě zrovna nesereš, je mi s tebou dobře.“

„A teď tě neseru?“

„Začínáš.“

„Ok, tak praktický věci. Pojedem vlakem, nebo stopem?“

Jen otázku položila, projel vzadu za zahradou vlak.

„Chtěl jsem říct, že radši vlakem, ale teď aspoň hodinu žádnej nepojede.“

„Ty víš, kterej směr je kterej?“

„Doprava je Ústí, doleva Lysá.“

„Ty jseš tak chytrej,“ zavýskla, skočila mi kolem krku a dala pusu.

„A ty jseš úplně prdlá. Radši jdem, sem taky jenom člověk. A neptej se mě, jak to myslím, nebo s tebou do Prahy nepojedu.“

Na stopu byla zase génius. Jakmile bylo auto poloprázdné, měli jsme takřka jistotu, že pojedem. První řidič, dělňas po šichtě, nás hodil do Klecan a druhý – nějakej inženýr, co jezdí fotit bouračky škodovek, nás vyplivnul na terminálu v Holešovicích.

Vzal jsem ji na večeři do šílenýho pajzlu hned před nádražím. Chtěl jsem napsat, že to tam byl samej bezďák a smažka, ale pak jsem si uvědomil, že jsem nevypadal o moc líp. A Věra po skoro tejdnu v lesích vlastně taky ne.  Nacpali jsme do sebe po smažáku, já stihl dvě pivka, ona čaj.

„Jsi mi vlastně neřekla, jak bydlíš.“

„Normálně, starej činžák, tři plus jedna.“

„To vás tam jako bydlí víc studentů?“

„Ne, dyť jsem z Prahy, proč bych bydlela někde se studenty?“

„Ty tam bydlíš s rodiči?“ vyděsil jsem. Proč jsem se, sakra, nezeptal dřív. Já jedu jako debil do Prahy, představuju si, jak mě pašuje někde na kolej. Ty debile, Karle, na co jsi zase myslel?

„Naši jsou v pohodě,“ špitla.

„V pohodě. Ty vole, já nevím, jak můžou bejt nějaký rodiče v pohodě. Kolik jim je? Nejsou mladší než já?“

„Já ale nevím, kolik ti je,“ začala se smát. „Táta asi vypadá mladší, ale budete tak nastejno.“

„A jak mě chceš jako představit? Podívej se, jak vypadám, smrdím, zase jsem se dva dny nemyl, teď ještě v sobě mám dvě piva.“

„Nech toho, naši jsou zvyklí. Dyť je mi přes dvacet, jsem plnoletá.“

Když jsem vcházel do bytu ve třetím patře cihlovýho domu ve Vysočanech, zase jsem doslova omládl. Cítil jsem se jako šestnáctiletý hubeňour, co přišel k Urbanovům žádat rodiče, jestli s ním Petru pustěj do kina.

„Čau!“ zakřičela Věra někam ve směru, kde jsem tušil kuchyni s obývákem, a tlačila mě do svého pokojíku. „Skočím jim stručně říct, co jsem zažila, a taky že tady mám kámoše.“

„Prosím tě, naznač jim, kolik mi je, ať to nevypadá moc blbě, až se třeba potkáme.“

Představoval jsem si, že hned zalezu, rychle se vyspím a ráno vypadnu, ale bylo mi jasný, že stejně budu muset na záchod. Nejmíň dvakrát po těch pivech.

Věra se naštěstí vrátila za chvilku.

„Tak co?“ zeptal jsem se jí.

„Ježíš, nešeptej. No nic, řekla jsem jim, že u mě dneska přespí kámoš, co jsem ho potkala na čundru.“

„A řeklas jim, kolik mi je? A jak vypadám?“

„Se neptali. Koukaj na televizi.“

„Ježíš. Potřebuju se osprchovat, vyčůrat. Stydím se vylízt.“

„Připadals mi teda jako větší suverén, když jsi mě hledal na Hrubý Skále a smál ses mi, že se bojím bouřky a draka. Prosím tě, pojď.“ Popadla mě za ruku a odtáhla do obýváku. Tam seděl pásek, co vypadal skoro stejně jako já, a vedle něj ženská, co mohla vypadat jako moje Tereza.

„Hele, tohle je Karel,“ řekla. „On má pořád strach vás potkat na chodbě, až půjde na záchod, abyste si nemysleli, že to je zloděj. Přespí tady jednu nebo dvě noci. Je v pohodě, dokonce se občas myje a holí.“

Skoro neodlepili oči od obrazovky, na který řešil nějaký doktor vážnou nehodu své dcery. Jen sborově pozdravili: „Dobrý večer.“

Nakonec jsem se teda v klidu vysprchoval, dvakrát si došel na záchod. Věra si lehla na postel, mně rozložila na zemi dvě karimatky a z peřiňáku mi vytáhla peřinu. Dala mi vybrat z několika vinylových desek, co chci poslouchat před usnutím. Pustili jsme si Půlnoc.

Sedím v bahně, třeštím zraky,

plaším ryby, honím raky.

Co se stalo? Proč já taky?

Už si nevzpomínám, je to nebezpečný.

Jedenáctý díl je zde.

Dvanáctý díl je zde.

Třináctý díl je zde.

Čtrnáctý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.