Karel H. – 5. DEN – dopoledne

Poprvý za celou svoji cestu jsem se pořádně vyspal. Nepamatoval jsem si žádný sny, ani to, že bych se v noci převaloval. Věra už seděla u ohně a vařila v ešusu vodu, kluci ještě leželi ve svých spacácích.

Vylezl jsem, sedl si na kámen a významně si mnul oči.

„Ty vole, já spal snad dvanáct hodin.“

„Ještě moc není, osm nejvíc. Měli bysme to tady ale uklidit, než přijdou nějaký lidi,“ ukázala na flašky poházený kolem ohniště a batohy v různým stádiu rozbalení.

„Mám hroznej hlad. Já už pět dní pořádně nejedl. A v batohu mám jenom dva tvrdý rohlíky.“

Hodila po mě paštikou a po chvíli mi nabídla i ešus s čajem.

„Nemohla bych jet chvíli s tebou? Do školy musím až ve středu, do té doby se beze mě obejde,“ překvapila mě.

Neodpověděl jsem hned. Když jsem vyrážel, před jednou ženskou jsem zdrhal, chtěl jsem si užít hlavně samotu. Představil jsem si, jak mě zadržej třeba policajti a pak se proflákne, že jsem vandroval s holkou o generaci mladší. Bylo mi ale taky jasný, že samotu nezvládám. Asi nejsme každý stavěný na to stát se Robinsonem. A taky jsem nedokázal odmítat.

„Já se ale dneska musím někde nutně umejt. Smrdím už sám sobě. Nespal jsem, nežral a taky se nemyl,“ řekl jsem místo přímý odpovědi.

„Tak dojedem do nějakýho kempu. Láká mě stoupnout si na stopa a řidiči říct, že je mi u prdele, kam nás odveze. Budu taky klidnější, když budeme dva.“

„To zní dobře,“ odkýval jsem.

„Ale žádnej sex, jasný?“

„Co máš pořád s tím sexem?“ obořil jsem se na ni. „Nic takovýho mě prostě ani nenapadlo.“

„Oukej.“

Asi po hodině jsme se rozloučili s kluky, kteří nebyli schopní se za tu dobu zvednout ze země, a sešli jsme na silnici.

Stáli jsme na ní asi půl hodinu a jelo jedno auto. Pak jsem udělal slušnou botu, táhnul jsem ji přes pole, přes které kdysi vedla cesta, až k Jizeře. Neuvěřitelně jsme si zasrali boty. Větším průserem bylo, že most skrz starou elektrárnu nefungoval a my se museli vrátit na silnici. Připadal jsem si jak debil a ne vůdce stáda. 

„Ser na to, vždyť to bylo dobrodružný. Nikam nespěcháme,“ říkala mi se smíchem, když jsme pomocí trsů trávy otírali bahno z bot.

Něco jsem zamumlal, ale byl jsem jí vděčný, že mě nejebala. Rozhodli jsme se jít pěšky až do Debře a tam stopovat na hlavní silnici. Ale jen co vyjelo první auto ze zatáčky, stoupla si skoro doprostřed silnice, rozmáchla ruce a nedala mu šanci nezastavit.

„Dobrý den, vezmete nás kousek,“ řekla rozpustile do otevřených dveří. Než jsem se vzpamatoval, vzala mi batoh, hodila ho dozadu ke svýmu a přidržela mi přední dveře.

Zmohl jsem se jen na pozdrav, zatímco Věra zasypala řidiče sprškou otázek. Během chvíle jsme věděli, že jede do Bezděčína ke tchýni, že je z Bělé a dělá tam na poště.

On se nevyptával, ale mně bylo jasný, že jsme mu podezřelý a hlavou se mu protáčí dost otázek. Moc sourodě jsme nevypadali. Vyhodil nás pod mostem přes dálnici.

„Na dálnici se nesmí stopovat,“ namítnul jsem.

„A komu to vadí? Doprava nepojedeme, tam je Praha, takže doleva,“ rozhodla za mě a začala se sápat do náspu. Tohle dlouho nevydržím, dyť ta holka se mnou mává jak s hadrem. Kdy říkala, že musí bejt ve škole? Ve středu?

Opřel jsem se o svodidla a nechal ji, aby se dál starala o běh věcí. Nestačilo, že si stoupala skoro do vozovky, ještě si sundala mikinu. Doteď jsem ji moc jako ženskou nebral, ale nyní už se nedalo nevšimnout, jak špičatý má kozy. Dumal jsem, jestli to dělá podprsenka, nebo je to přirozený. A má vůbec nějakou podprsenku? Z úvah mě vytrhlo zastavující auto.

„Do prdele, poliši!“ zaklel jsem. Čekal jsem, že se třeba dá na útěk a já se budu potácet za ní, ale ona klidně přešla k okénku policejní oktávky.

„Já vím, že na dálnici se stopovat nemá,“ přešla do ofenzívy.

„Nasedněte si!“ přikázal tvrdě příslušník.

Poslušně jsme se naštosovali na zadní sedačku a ten, co neřídil, si od nás vzal občanky. Nasázel údaje do nějaký mašinky a po chvíli nám je zase vrátil.

„Koukám, že máte taky kontaktní čočky,“ prohlásila Věra a dlouze se mu podívala do očí. „Taky si je kupujete na netu?“

Tak tohle bych fakt sám nezvládl, seděl bych se staženým ocasem. Vlastně jsem tak seděl i v její přítomnosti. Ale její chování se vyplatilo: svezli nás až na parkoviště u Bakova, na kterým stojí letadlo, co je v něm hospoda.

„Stopujte si tady na výjezdu. Jestli vás ještě uvidíme na dálnici, tak se nedoplatíte,“ pohrozil nám.

Oba dva jsme to odkývali a já zamířil rovnou ke stánku se zmrzlinou a párky v rohlíku. „Co si dáš ty?“ zeptal jsem se jí.

Narvali jsme do sebe dohromady osm párků v rohlíku, dvě piva, dvě kafe a dvě zmrzliny. Moje zatím největší útrata. Taky jsem hned musel letět do lesa. Po návratu mě už čekala s překvapením.

„Tihle nás vezmou až do Turnova,“ hlásila radostně a postávala u poměrně nového bavoráku. Seděli v něm dva kluci jejího věku.

Neřešil jsem, kde k nim přišla. Zřejmě stihla během deseti minut oběhnout celý parkoviště a vyzvědět, kdo kam jede. Batohy jsme naházeli do kufru, sedli si a vyrazili snad dvoustovkou. V Turnově jsme byli ani ne za dvacet minut. Hodili nás na náměstí, řekli jen: „Čau!“ a otočili se na parkovišti za mohutnýho hvízdání pneumatik.

„To byla teda jízda? Viděls to? Chvíli měli na tacháku i přes dvě stě patnáct.“ 

Informační centrum bylo samozřejmě zavřený, tak jsme se zeptali prvních lidí, kteří vypadali trochu jako domorodci, jestli někde v okolí není nějakej kemp. Prý čtyři kilometry za Turnovem v Sedmihorkách. Nasměrovali nás na jičínskou výpadovku. Cestou k ní mě šokoval židovskej hřbitov, který zůstal nějak zapomenut pod dálničním mostem. Měl jsem z něj fakt zvláštní dojem a Věra určitě taky, protože si ho fotila ze všech úhlů. Prý jí to v Praze neuvěří – hřbitov zasazenej mezi pilíře dálničního mostu. Obešli jsme zleva kruhák a bez stopování se vydali po silnici do Sedmihorek.

Šestý díl je zde.

Sedmý díl je zde.

Osmý díl je zde.

Devátý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.