Karel H. – 3. DEN – odpoledne

Vysadila mě na náměstí ve Stráži. Říkala, že se chvíli zdrží a já se klidně můžu najíst. Zalezl jsem do pajzlíku, kde kromě jídla a pití nabízeli taky bedny plný jablek nebo spodní prádlo. Guláš se šesti a jedno pivo mi ale udělaly radost v břichu.

Asi za hodinu zaparkovala před hospodou a počkala, než zaplatím.

„Ty si ten strejda, co teď bydlí s mou mámou?“ vystřelila po mně otázku asi sedmiletá holka připoutaná k zadní sedačce.

„Ne, já jsem strejda, co ho mamka vzala stopem.“

„A pojedeš s náma až k babičce?“

„Jo, děvče, to já ještě nevím. Když se mi něco zalíbí cestou, tak třeba vystoupím i dřív. A kde babička bydlí?“

„V Plzenci.“

„V Plzni, ne?“ chtěl jsem ji opravit.

„Ne, v Plzenci. Ve Starým Plzenci, to je ještě před Plzní,“ vysvětlila mi její matka.

„To já se už těšil, jak si dám plzničku pěkně u zdroje,“ řekl jsem, ale ve skutečnosti se mi do žádnýho velkýho města nechtělo. Sice jsem nevěděl, co budu dělat v Plzenci, ale počasí vypadalo, že ještě vydrží, tak jsem klidně mohl spát někde v lese. V nejhorším bych sáhnul do rezerv a přespal v nějakým zájezdním hostinci. Stejně jsem se potřeboval někde vysprchovat, voholit, vyprat slipy.

Vzala to kolem Prahy, přes Mělník a Slaný. A mně se zase vrátila ta toulavá nálada. Vezl jsem se v káře, s docela slušnou babou, nemusel nic řešit. Kolem mě ubíhala krajina. Fakt jsem byl zasněnej, takhle bych mohl cestovat celý dny. Přemýšlel jsem, co je teda vlastně lepší, jestli se trmácet lesem pěšky, nebo si válet šunky v autě. Taky se mi zastesklo po vlacích. Těch, co jezdily, když jsem byl mladej. Plný čundráků, kytar, rozlitýho piva, prudivých průvodčích, který nadávali, když jsme se fotili na nádražích: „Tohle je strategický objekt, tady se nemůžete fotit. Zavolám železniční stráž.“ Jednou nás takhle fakt sebrali, kvůli společný fotce. Dneska si vás ve vlaku nikdo nevšimne. Ani v dobrým, ani ve špatným. Hlavně jsou vlaky drahý. Ale všechno je lepší, než chodit se sklopenou hlavou do práce a těšit se na víkend, za který stejně nestihnete nic, co by stálo za zaznamenání.

„A vám je opravdu jedno, kam jedete?“ zeptala se moje řidička.

„V podstatě jo. Chci něco vidět, něco si užít, s někým se seznámit. Je jedno, jestli ve Stráži nebo v Plzni.“

„A nemám vás zavézt do Plzně?“

„Ne, v pohodě. Jeďte, kam jste chtěly. Až mě něco zaujme, řeknu si.“

Byl jsem ale rozhodnutý dojet až do toho Plzence. Nikdy jsem tam nebyl. A když už jsme se tam objevili, věděl jsem přesně, kam půjdu. Nad vesnicí kopec a na něm nepřehlídnutelný hrad.

Vyložila mě v centru a já rovnou vyrazil. Furt do kopce, po silnici, nakonec lesem. Ale všude zbytečně moc lidí. Pátek nebyl moc ideální, naštěstí všichni už šli proti mně, takže nahoře by mohl být klid. Přespat na hradě, to by byla bomba. Radyně se jmenoval.

Hmm, ale smůla. Pokladna a jen jeden vstup. Celý objekt opravdu jako pevnost. Navíc se zavíralo. Snobárna. Zklamání. Obešel jsem si hradby kolem dokola a nenašel jediný místo, kde by se mi líbilo složit hlavu. Sakra, jsem v řiti. Neznám to tu, nikde žádnej převis. A zpátky do vesnice se mi nechtělo, ještě bych potkal tu holku a vypadal před ní jako blbec.  Sešel jsem teda do vesnice na druhý straně kopce, ale hospoda nikde.

Tak co teď? Na stopa? Ne, raději jsem se se západem slunce vrátil na Radyni. Teprve teď měla to správný kouzlo. Přes stromy sice nebylo moc vidět do kraje, ale i tak jsem si připadal, že jsem na světě jen já sám. Našel jsem si pěknýho fleka mezi stromy, abych si ráno užil pohled na hrad, ale zase tak, abych nebyl od cesty moc vidět.

Samozřejmě jsem se zase hrozně převaloval. A pak na mě dopadla první kapka. Hvězdy nade mnou zmizely. Po první kapce dopadly další. Pohoda v prdeli, rychle jsem nacpal věci do batohu, aby nezmokly, a běžel se schovat k pokladně. Pak jsem zahlídnul chatku za nízkým plotem a s malou verandou. Hrozně jsem se styděl, ale plot jsem přelezl a na verandu se schoval. Ne, takhle jsem to nechtěl. Doufal jsem, že mě nikdo nenajde. Rozhodně jsem neutek, abych se musel živit krádežema a přespávat v cizích chatách a chalupách. Snad by každý pochopil, že jsem se jen schoval před deštěm. Celou noc jsem neusnul, hulil jsem jednu za druhou a těšil se, až přestane pršet a já budu moct vypadnout.

První díl je zde.

Druhý díl je zde.

Třetí díl je zde.

Čtvrtý díl je zde.

Pátý díl je zde.

Šestý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.