Karel H. – 3. DEN - dopoledne

Probudil jsem se a zjistil, co jsem zapomněl: hajzlpapír. Vysoukal jsem se ze spacáku pokrytého rosou a jen ve slipech a tričku vystartoval mokrou trávou k nejbližšímu stromu. Vůbec nevím, jak to lidi řešili před vynalezením papíru. Lopuch nikde, o větvičce jehličnanu jako v tom filmu jsem ani nepřemýšlel. Všude jen kapradiny. Nakonec jsem doskákal zpět k batohu a vytrhl několik listů ze sešitu.

Měl jsem lehké spaní plné snů. Chtěl jsem si jimi deník zpestřovat, ale teď si nemůžu vzpomenout ani na jeden. A to jsem si říkal, že je zapomenout nemůžu. Tak příště.

Dal jsem retko a přemýšlel, co dál. Dva dny mi stačily k tomu, abych se nabažil bezcílného putování lesem. Než jsem vyrazil, říkal jsem si, že navštívím některý lidi, na který jsem neměl dvacet let čas. Třeba někoho z dětství nebo nějakou holku, do který jsem někdy byl zamilovanej. Co třeba Romanu? Ve třetí třídě mě okouzlily její modrý trenky. Přišla na hodinu tělocviku a měla na nich mokrou rejhu. Snad zjistila dřív než já, že toaleťák se nepoužívá jen po kadění. Chodili jsme spolu asi tejden, než mi ji přebral třídní plejboj Mačkala. Takovej skrček. Stihli jsme si spolu zahrát jen badminton a jednou jsem ji vlakem doprovodil k její babičce, k ní se pozdějc i odstěhovala. Bylo to v Zákupech na sídlišti. To bych mohl zvládnout.

Ještě mokrý spacák jsem zabalil do batohu a vyrazil po asfaltce do Ploužnice. Pamatoval jsem si, že tu byl stánek, u kterýho postávali notoři už od rána, ale při mém příchodu byl ještě zavřenej. Všude mrtvo. Asi bylo ještě časněji, než jsem si myslel. Zachránila mě až benzínka na kraji Mimoně. Koupil jsem si nejlevnější sušenky, co měli, a jedno plechovkový pivo. Fakt snídaně na hovno. Při mojí životosprávě se nemůžu divit, že pokládám kabel, jen co se probudím.

Stop stál za prd, nakonec jsem šel hodinu podél silnice bez toho, aby někdo aspoň přibrzdil. Ani toho moc nejelo. Posraná doba, už nestaví ani osamělí řidiči v dodávkách. A to jsem na stopu kdysi míval štěstí.

V Mimoni jsem doplnil zásoby v jednom z těch novejch krámů u silnice a sedl si na lavičku k Ploučnici. Začínala mi ta moje cesta připadat jako pěknej vopruz. Nikdo mi nezastaví, nikdo se se mnou sám od sebe nedá do řeči. Zapnul jsem mobil. Zprávy jsem rovnou vymazal a zavolal kolegyni do práce.

„No čau, Karle, ty seš nemocnej?“

„Ne, proč?“ odpověděl jsem bezstarostně.

„Je po tobě sháňka. Dva dny ses tady neukázal. Někdo roznes, že seš nemocnej. Tvoje manželka sem včera volala.“

„Ne, nejsem nemocnej. Jen jsem si vzal volno.“

„A kdo ti ho podepsal?“

„Nikdo, vzal jsem si ho sám.“

„A myslíš, že ti to projde? Máš nějakýho doktora, co ti ho napíše?“

„Nemám. Já jsem si vzal volno vod celýho života. Vodešel jsem do přírody.“

„Děláš si prdel?“

„Nedělám. Ani Tereza neví, kde jsem.“

„A kde jseš? Slyším auta, jseš v Lípě?“

„Ne, v Lípě nejsem. A nechci, abys věděla, kde jsem.“

„A mám něco zařídit? Mám někomu říct, co s tebou je, když se budou ptát?“

„Ne, ser na to. Prostě nic nevíš. Anebo řekni, že jsem v pohodě a že se už asi nevrátím.“

„Mám říct, že jsi v přírodě?“ zasmála se. „Radši nebudu říkat nic. Všichni by si mysleli, že ses zcvoknul. Já si to teda myslím taky.“

Nebyl to dobrý nápad volat jí. Slíbil jsem si, že už jen jednou zavolám ženě a pak ten mobil fakt zahodím. Je to vo ničem. Chci od všeho zdrhnout a vláčím s sebou ten krám. Musím odjet co nejdál. Bejt dvacet kiláků od baráku nic neřeší. Na Zákupy zatím prdím, stavím se tam, až budu otrlejší, až všichni vezmou na vědomí, že už nejsem.

Stejně se mi nechtělo šlapat do kopce nad Mimoň a stopovat do Zákup nebo tam snad dojít pěšky, když budou dál jezdit takoví kokoti. Vyrazil jsem ve směru do Jablonného a za chůze zvedal palec. Až těsně před Novinama, když už jsem přemýšlel, že se podívám na průrvu, zastavila u mě poměrně slušná kára s mladou holkou.

„Kam chcete?“ zeptala se mě.

„To je jedno, hlavně pryč vodsud.“

Asi jsem se jí moc nezdál, ale už mě z auta nevyhodila. „Asi vám moc nepomůžu, já jedu jenom do Stráže.“

„Aspoň kousek,“ ubezpečil jsem ji, že je mi fakt šumafuk, kam jede. „Myslel jsem, že dojdu pěšky až na hranice,“ rychle jsem navázal konverzaci. Mlčet se mi nechtělo, když už byla možnost. „Jsem na výletě a baví mě toulat se bezcílně Čechama.“

„To se teda máte. Já mám docela fofr. Opravdu vám závidím, že se můžete takhle v pátek sbalit a odjet si na vandr.“

„Jedete někam pracovně?“ vyzvídal jsem.

„Ne, jedu si pro dceru k bejvalýmu…“ zamyslela se. „No, když chvíli počkáte, jedu pak až k Plzni.“

Tak vida, zase tak zpustle nevypadám, když mě nakonec nevyhodnotila jako nebezpečí. Hned se mi den zdál lepší. Prohlídl jsem si její profil. Trochu vychrtlá, dlouhý nohy, prsa asi zapomněla doma, propadlé tváře, ale nestěžoval jsem si. Společnost minimálně do odpoledne.

První díl je zde.

Druhý díl je zde.

Třetí díl je zde.

Čtvrtý díl je zde.

Pátý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.