Karel H. – 2. DEN (dopoledne)

Usínal jsem snad tři hodiny, převaloval se ve spacáku. K hlavě jsem si dal nůž, přestože jsem netušil, k čemu by mi byl. Ať už by se něco dělo nebo ne. V polospánku jsem vnímal každý šustnutí, každý zavytí psa dole ve vesnici. Hlavou se mi motaly články o nějaký vlčí smečce žijící v nedalekém Německu, co jsem nedávno četl. Kurva, který další divoký zvířata můžou na Českolipsku ještě žít?!

Prasata? Ty svině ale snad nejdou na člověka, lišky taky ne. Nakonec jsem zabral, abych se zase v pět probudil. Od tý doby tady ležím a čumím do skály. Myslel jsem si, že budu ve větší pohodě. Prostě se přes den musím víc unavit. Hlavně odpoledne žádný kafe, žádný čajíčky. Jen pivko. Ale až tak dvě hoďky před usnutím. Včera jsem to přeťáp. A taky si musím někde sehnat nějakou flašku s vodou, z těch dopoledních piv jsem měl akorát žízeň.

Sbalil jsem svoje věci a vylezl si na vyhlídku. Ralsko, lesy kolem Ploučnice, letiště, co z něj nejdřív Němci bombardovali Prahu a pak ho v osmašedesátým obsadili Rusáci. Paragánský svině tam tenkrát na stráži odbouchli strejdu mýho kámoše. Vytahoval se tím ve škole. Teď ale všude klid. Koukal jsem se dolů a měl všechny a všecko na háku. Po té drsné noci mi zase začínalo být fajn. Vylézalo sluníčko. Tereza zrovna musela jít do práce. Zapnul jsem mobil.

Jednadvacet promeškaných hovorů. Jedna esemeska. „Kde jses?“ Psala ještě včera dopoledne.

Vymačkal jsem její číslo.

„Co s tebou je? Prý si nebyl ani v práci. Co si jako myslíš? Ses někde ožral nebo co?“ byla jako kulomet.

„Teruš, brzdi! Já jsem odešel…“

„Jak jsi, do prdele, odešel? Co si jako myslíš? Já chtěla volat policajty, ale děti mě ukecaly, ať ještě chvíli počkám. Kde jsi?“

„Jsem prostě pryč. Nikam nevolej, až se budu chtít vrátit, ozvu se sám…“

„Ty jseš úplnej magor. Jak, až se budeš chtít vrátit? Ty si jako vodejdeš, nic neřekneš … a vrátíš se, až se ti bude chtít. Nedělej si ze mě prdel a koukej bejt večer doma, nebo se už nevracej.“

Típnul jsem to. Nebudu si kazit celej den. Okamžitě volala zpátky, tak jsem mobil úplně vypnul.

Sevřel se mi žaludek. Hned mi naskočily vzpomínky - na seznámení v hospodě na Slovance, na první rande v kině, na ten její zadek. Do prdele, hlavně žádnou nostalgii, nebo jsem večer doma. Dostal jsem chuť na pivo. Rychle se dostat do formy. Rychle být zase velkej kluk. Mám sto chutí ten mobil zahodit hned, ale musím ještě pár dní vydržet, až bude všem jasný, že jsem fakt odešel. Nechtěl jsem, aby mě někde naháněli fízlové jako kriminálníka. Ještě minimálně jednou jí budu muset zavolat, aby mě fakt nenechala hledat.

V devět jsem slezl do Hradčan. Na ranči Osamělá hvězda sice otevřeno nebylo, ale zdejší maník mi ochotně uvařil kafe a prodal sušenky. „Sis přivstal,“ konstatoval.

„Spal jsem ve skalách a už mi tam bylo smutno.“

„Já tady spím sám pořád. Ale mám tu zvířata,“ mávnul rukou kolem. „Kdyby sem někdo šel, hned bych o tom věděl. Prasata by začaly chrochtat.“

„Jsou tady v lese?“ zeptal jsem se nejistě.

„Jasně, že jo. Co je, bojíš se v noci prasat?“ poprvé se pousmál nebo mi to aspoň přišlo. Byl zarostlý, ale v očích se mu zalesklo.

„Trochu jo,“ přiznal jsem. 

„Prasata na tebe serou. To bys musel chcípnout, aby se do tebe pustily.“

„A nějaký jiný zvířata?“

„Ty vole, jseš na čundru poprvý? Medvědi tady nejsou dvě stě let. Vlci to samý. Boj se jenom klíšťat a zmijí.“

Ty vole, na zmije jsem v noci nemyslel, řekl jsem si. Ale už jen pro sebe.

„A kam jdeš dál?“ zeptal se.

„Ještě nevím, asi do prostoru. Doporučíš mi něco?“

„S tvou náturou nějakej posed. Tam na tebe nevyleze ani prase, ani zmije. Maximálně dostaneš do držky od nějakýho myslivce.“

„Směj lovit jen do setmění, ne? Pak tam můžu normálně bejt. Ve všední den těžko půjde někdo ráno na čekanou.“

Napadlo mě, že se ho zeptám, jestli bych třeba nemohl přespat u něj na ranči, ale připadal mi přihřátej. Možná si ale on myslel, že teplej jsem já.

Vydal jsem se směrem na Kuřívody. Podél muničních skladů jsem došel k rybníku, u kterýho byla písečná pláž. No nekecám. Rybník v lese, na hladině plavala labuť mezi lekníny nebo stulíky (nevím, nekvetlo to) a pod borovicemi ta pláž. Asi desetkrát dvacet metrů. Tak jsem se rozvalil a zase si představoval, jak všichni hákujou, zatímco já jsem sám v lese. Dal jsem retko, čuměl na labuť a nějakýho dravce, co přistál na stromě na protějším břehu. Jak dlouho mě bude tenhle pocit uspokojovat? Přece nemůžu furt chodit sem a tam a kochat se ptákama? Budu muset dát svý cestě nějaký cíl. Určitě si dám za úkol každý den s někým mluvit, nebo ze mě bude úplnej debil. Mohl bych taky navštívit někoho, koho jsem dlouho neviděl. Nebo místo, kde jsem byl jako dítě. 

První díl je zde.

Druhý díl je zde.

Třetí díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.