Věděl jsem, že u Mirky Kadlecové se dozvím ještě mnoho informací o neoficiální kultuře v České Lípě osmdesátých let. Tak jsem se k ní nechal pozvat znovu během vánočních prázdnin.
Seriál se nám teď rozjel do dvou směrů – stále ještě sledujeme éru bigbítových kapel a lidí kolem nich v šedesátých letech, ale zároveň se seznamujeme s aktivitami v druhé půlce let osmdesátých. Tehdy režim přece jen trochu polevil, i když stále bylo ve vězeních dost politických vězňů. Včetně budoucího prezidenta Václava Havla.
Na úvod naší schůzky jsme si museli ujasnit některé nedostatky, které měl můj předchozí díl o divadlu OKUP.
„Nejsem posedlá poezií, ale jsem blázen pro Ježíše Krista,“ řekla mi Mirka Kadlecová. Manžel Vladimír ji sice trochu mírnil, ale nakonec jsem dostal svolení k citaci.
Posledně jsem si nebyl jistý, jaký překlad Sonetu č. 66 Williama Shakespeara recitovala Vlasta Chramostová, ve svém textu jsem použil ten Erika Adolfa Saudka.
„Byl to ještě údernější a hlavně přesnější překlad Jana Vladislava z roku 1964,“ ujasnil mi Vladimír Kadlec.
Trochu osvěty neuškodí, navíc nejsem sám, kdo se domnívá, že jde o jeden z nejvíce nadčasových textů, které kdy byly napsány.
Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid,
když vidím zásluhy rodit se na žebrači,
a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,
a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči,
a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných,
a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku,
a dokonalost pak, budící už jen smích,
a vládu ve zchromlých pařátech panovníků,
a jazyk umění vrchností zmrzačený,
a blbost, doktorsky radící rozumu,
a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny,
a Dobro, zajaté a otročící Zlu -
tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád,
kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.
„Naše setkání s Vlastou Chramostovou, Karlem Šiktancem a Jaroslavem Putíkem, kteří nesměli veřejně hrát ani publikovat, bylo pro nás všechny velkým povzbuzením a radostí,“ chtěla ještě doplnit Mirka Kadlecová.
V předchozím díle Českolipského undergroundu věnovaného Mirce Kadlecové jsme končili text prozrazením, že prvním pásmem, které OKUP nastudoval v roce 1986, byla Japonská poezie Haiku, dalším pak Černošská poezie. V roce 1988 narazili, když zdramatizovali básnické dílo režimem málo trpěného autora Karla Šiktance Adam a Eva. Báseň plná bolestné vášně, dramatických zvratů, ale také křesťanské tematiky.
Chtěl ji skrýt. A prchala mu. Marně
spínal ruce, nohy. Bylo v ní jak
v hříšném chrámu. Jak by klekal mezi
bohy. Jak by líbal sám střed světa.
Krásná, cizí, vykřikla v něm na smrt
krásnou, cizí větu. Lavinový sníh. Svět
plakal. Tisíc ptáků šibeničních srazilo
si na nebesích černou hlavu v letu - - -
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Brr, přečetl jsem báseň celou a ještě teď mi běhá mráz po zádech. Jak muselo být divákům i porotě v době bolševického temna? OKUP zvítězil v okresním i krajském kole, pak se však v Praze sešla komise jednající o tom, jestli s tímhle dílem vůbec mohou na celostátní kolo. Komisaři se ale pohádali a do termínu se nedokázali dohodnout. OKUP se tak mohl celostátního finále Wolkerova Prostějova zúčastnit a byl to průlom! Představení Adam a Eva podle básnické sbírky disidenta sklidilo úspěch u většiny zúčastněných. Zaujalo i odbornou porotu, avšak strach byl ještě natolik veliký, že soubor nejvyšší ocenění vůbec nedostal.
Z Šiktancovy hry Adam a Eva
Ke všem představením vybíral a aranžoval hudbu a ostatní doprovodné zvuky manžel Vladimír Kadlec, který říká, že zřejmě nejlepším představením bylo to s názvem Loanes. Spolu s Mirkou Kadlecovou ho režíroval profesor DAMU Josef Vinař. Byly v něm použity texty světových básníků jako Lawrence Ferlinghettiho či Allena Ginsberga. „Kombinací alarmující kritické poezie, drsných momentů, biblických citací i výbornou choreografií program obecenstvo zaujal,“ vysvětloval mi Vladimír Kadlec.
Představení začínalo bořením model, už to bylo více než symbol, a tak se OKUP přes opětovné vítězství v krajském kole soutěžní přehlídky do Prostějova nepodíval. Zesměšňování soudobé společnosti, jejího modlářství i slepé poslušnosti, ukazování nesvobody myšlení i víry, touhy po vymanění se z materiálních pout, to byly údery, které soudruzi nestrávili.
Před svým rozpuštěním, rok po Sametové revoluci, stihl OKUP nastudovat životopisné pásmo s názvem Shakespeare. Zaznělo v něm několik sonetů zhudebněných Vladimírem Kadlecem. Tentokrát již souboru finále Wolkerova Prostějova neuniklo.
Za Mirkou Kadlecovou jsem přišel nejen proto, abychom dali dohromady zbytek historie OKUPu, ale také abych z ní vytáhl, kdo všechno se u ní doma scházel a kul kulturní pikle. Tady je několik jmen, která by pro naše čtenáře mohla být zajímavá: malíři Luboš Plný či Jiří Mašek, budoucí poslanec a krátce také ředitel českolipského gymnázia Vojtěch Deyl, budoucí kněz Marek Lukášek. U něj jsme se chvíli zastavili, neboť Mirka připomněla samizdatový časopis Pampevlk, který vydával společně s Miloslavem Lomičem, v současnosti provozovatelem dokského kina, a Petrem Karvánkem, který je majitelem Reynkova knihkupectví. Přiznávám, že v době psaní tohoto dílu už mám půjčených několik výtisků.
Jeden z prvních večerů poezie pořádaných v Jiráskově divadle se jmenoval Studna slov a uskutečnil se 20. 6. 1984. Svou tvorbu představili: Jájina Janovcová, Miroslav Kučaba, Marek Lukášek, Milan Melíšek, Miloslav Lomič, Jana Važanová, Jan Tichý, Mirka Kadlecová nebo Petr Karvánek. Poezii četli: Miky Vik, Josef Pecha, Mirek Kučaba. Hudební doprovod na kytaru – Jiří Suchánek.
V dalších večerech poezie také pravidelně vystupovali Ivana Janelová, Ivana Fryčová, Petr Harmady a další. Hudební doprovod často zajišťovali Dobráci s texty Jájiny Janovcové, Žabáci s texty Jiřího Fryče, Ivany Fryčové a Mirky Kadlecové nebo Jiří Pretka, Dan Oslík, Jiří Mašek a později kapela Řemdih.
Žabáci
Mirka Kadlecová byla jednou ze zakládajících členek Občanského fóra v České Lípě. Vzpomínala například, jak měla mluvit v tzv. Bílém domě, dnes základní škole umění, tehdy však okresním výboru KSČ. „Vylezla jsem za pultík, pak si všimla velké hvězdy, která na něm byla. Tak jsem ji sundala a pak teprve promluvila.“ Byla a vlastně je doživotní rebel. Na výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy chodila v černém, třicet let nebyla u voleb. Za minulého i současného režimu, s výjimkou prvních čtyř let svobody.
Už jsem tento díl dost natáhl, ale ještě si dovolím přidat jednu básničku přímo Mirky Kadlecové:
Sedíme na větvi
Kdyby jako listí
Kdyby jako déšť
Či sníh
Sedíme na větvi
A každý na své straně
Potichu
Pomaloučku
Řeže…