Rétorika normalizačních let (#59)

Několikrát jsem se v textech dotkl problému, že s nástupem normalizace prakticky došlo k zániku veškeré kultury, která nepatřila do jakéhosi středního proudu a nebyla vrchností posvěcena.

Muzikanti, o kterých jsme psali v mnoha minulých dílech našeho seriálu, skončili v barových kapelách a rezignovali na svou tvorbu, emigrovali anebo se oženili a svůj čas věnovali rodině, dětem, chalupaření. Malíři, básníci či spisovatelé ale tvořili dále. Už jsem narazil na dva samizdatové časopisy, které na Českolipsku vycházely. Zdeněk Jelínek například vydával časopis Šuplík, kromě toho pořádal výstavy malířů a fotografů v Pekle, podařilo se mu ve Stráži pod Ralskem zorganizovat koncert Psích vojáků, po kterém musel podávat vysvětlení Veřejné bezpečnosti.

Dříve, než napíšu o svém setkání s tímto svobodomyšlenkářem, rozhodl jsem se několika citacemi přiblížit atmosféru normalizačních let v kultuře.

Už několik roků se snažím o rozhovor s Jitkou Flanderkovou, pracovníci tehdejšího Okresního kulturního střediska, která měla rockové kapely na starosti. Jedni muzikanti o ní hovořili jako o ztělesněném zlu, jiní ji brali na milost.

„Vždyť mohla zatrhnout každou kapelu, která tady tehdy hrála. Ale ona to neudělala, přestože nikdo nedodržoval státem nadiktovaná pravidla. Když čtu seriál Underground, žasnu, jak jsou najednou ze všech muzikantů disidenti,“ řekl mi například Marián Jurčo asi před rokem.

Na rozhovoru jsme se s paní Flanderkovou sice neshodli, ale volala mi a přišel mi od ní i dopis. Poprvé jsem byl v telefonu překvapený. Přestože musela být starší než řada zpovídaných muzikantů, působila velmi energicky a prakticky mě nepustila ke slovu. Při telefonátu jsem si rychle přitáhl k ruce diář a poznamenal si aspoň toto:

…Myslel jsem si, že se mi z telefonu ozve třesoucí hlas. Místo toho živel. Reagovala na Krále – jaký kádrování? Dyť on se tenkrát ožral, už ani nevím, kolik měl v autě holek. Talent, to on měl. Krásně zpíval. Podobně i Tuláchová, ale vyhrát mohl jen jeden. Prý nikdy nebyla v Děčíně, tak tam nemohla být u přehrávek. Zjistěte se u Svitáka, kapelníka Kyselých hroznů…

Šlo tehdy o reakci na díl věnovaný Vlastovi Královi.

„Sice jsme spadali pod Děčín a dělali tam i přehrávky, ale paní Flanderková si našla cestu i tam. Jen co jsme vystoupili na pódium, prohlásila, že pokud budu hrát já, tak přehrávky prostě nebudou. Ani nevím, co jsem provedl.“

A nyní z dopisu čtenářky:

Vážený pane redaktore.
Dnes jsem si opět o sobě přečetla ve strhujícím článku populárního seriálu "Českolipský underground". Vůbec nepochybuji o své "velké oblibě", a to zvláště, když čtu - hlídačka socialistické kultury, kulturní pochop (geniální název), další a další "krásná a slušná oslovení."

Moje reakce a osobní návštěva v redakci Lípa (asi rok a půl) byla naprosto zbytečná a vám úplně lhostejná! Opak je pravdou! Čím víc nenávistných projevů, tím zajímavější čtení. Nejsmutnější je, že autora článků vůbec neznám, byť píše zprostředkovaně. Na bezohlednost musí mít člověk také dobrý žaludek!

Až příště budete, pane redaktore, mou osobu nazývat něčím "příjemným" k obecnému pobavení, žádám o oslovení mé osoby - paní Ji. Flanderková.

Je mi líto, že vám nemohu vyhovět jako soudružka. Pište také o tom, jak jste říkal, že se báječně pomlouvají!!! To je přece také ukázka charakteru - ne?!

Vážený pane, nepotřebuji se vůbec ospravedlňovat nikomu, ale bezohledně házet špínu, no to je úplně to poslední!

S úctou a slušností Jitka Flanderková.

Pravdou je, že bych s paní Ji. Flanderkovou rád mluvil kvůli tomu, abych pochopil druhou stranu mince. Jak vlastně stát postupně likvidoval projevy svobodného projevu? Jak mohli činovníci na okresech a krajích selektovat, kdo bude hrát a kdo nikoliv? Jak vypadaly z druhé strany přehrávky?

Aby bylo současné generaci jasnější, jakou úlohu paní Flanderková v systému představovala, připomenu, že před třiceti lety (25. března 1983) vyšel v Týdeníku Tribuna, ideologickém věstníku KSČ, legendární článek nazvaný Nová vlna se starým obsahem. Odcituji pár pasáží.

Buržoasní manipulátoři s myšlením, ideologové a diverzní centrály si rychle uvědomili, že rocková hudba - dostane-li "správný" obsah (tzn. takový, který mládež odvádí od politiky, od třídního boje, od každodenních životních problémů) - se může stát drogou, která má koneckonců stejný účinek jako drogy skutečné. Vede mládež k pasivitě, k útěku od reality do říše snových představ, vytváří bezvýchodné postoje. A obchodníci, manažeři i podnikatelé poznali, že na této hudbě jde také snadno, rychle a hlavně dobře vydělat.

Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod. to byl výsledek, který tato vlna přinesla. Nepříliš estetický a velmi často šokující i občany kapitalistických zemí, ale stále lepší, než aby mládež bojovala proti společnosti, která ji do bídy a beznaděje uvrhla.

Jednotvárné, opakující se melodie (pokud se tak dá mnohadecibelový zvuk vůbec nazvat) doprovázející texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben, než lidi, kteří se vydávají za "umělce". Bohužel, věc je složitější a vážnější. Texty, v nichž se např. opakují "důmyslná" slova "kaťa, paťa, haťa" (Pražský výběr), nebo se pět minut vyřvává "Bejby, bejby, dej mi kadilak", či "hipi, hipi, šejk" (Letadlo), nebo vulgární text "má špinavá záda, nepije, nesolí, nekouří, ale má to ráda", či píseň s názvem Pal vodsuď, hajzle (Jasná Páka), nebo "náš pán je král, má jméno heroin" (Bronz), vypadající jako výplod chorého mozku, jsou ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou socialistické společnosti zcela cizí.

Příště pro vás mám ještě jednu lahůdkovou citaci – z deníku Průboj. Připomeneme si, jak psal o výše zmíněném Zdeňkovi Jelínkovi.