Vyprávění Petra Königa pokračovalo vzpomínkami na největšího tahouna jejich party.
Walter Wiesner se nakonec vystěhoval do Německa. Jak už napovídá jméno, byl z rodiny, která zde po vysídlení Němců mohla zůstat, přesto měl stále německé občanství. Jeho novým domovem byl Wiesbaden. Postupně ale procestoval skoro celý svět. Německá firma ho vysílala stavět například ropovody, takže nějaký čas žil ve Švédsku, v Číně a hlavně v Rhodesii. Nakonec si postavil námořní jachtu a živil ho turismus. S lodí cestoval po Jadranu, kolem Itálie a později přeplul Atlantik, poslední léta vozí zájemce po Karibiku.
Walter s Petrem po návratu z Karibiku
To Petr se vyučil v Tatrovce a poté byl povolán k povinné službě do armády, k raketovým vojskům Západního okruhu, který byl dislokován severně od Plzně. Tam mu udělal Walter pěkný průšvih, když se za ním přijel podívat v mercedesu s německou poznávací značkou. „To měli kontráši radost,“ glosoval událost Petr.
Po vojně ještě Petr dokončil večerně průmyslovku a trampoval dál celá sedmdesátá léta. Díky vandrům a také ježdění do Prahy na koncerty bigbítových kapel se znal nejen s muzikanty (přespával například u staršího bratra Petry Černocké), ale také s výtvarníky, kteří si přivydělávali kreslením vtipů do novin a časopisů. A to je hodně zajímavá kapitola, protože tím se Petr do historie kultury v České Lípě zapsal snad nejvíce.
Kdo si pamatuje normalizační léta, tak jistě ví, jak fungovala cenzura. Šlo o neustálý boj kumštýřů všech oborů se soudruhy. Většina národa čekala v každém divadelním představení, na každé výstavě, při každém koncertě, že se umělcům podaří do textů či obrázků propašovat něco aspoň trochu protistátního. Dnes vznikají denně vtipy na většinu politiků či představitelů státní moci a s výjimkou tykadlového kreslíře končí většinou v propadlišti facebooku, tehdy se hovořilo ve dvojsmyslech a bylo na každém, co si vybral. Petrovi bylo jasné, že většina kreslířů má doma v šuplíku hromady vtipů, které nemohli nikde vydat. Tito autoři se scházeli v pražské hospodě U Medvídků na Perštýně, kde měli svůj štamgastovský stůl. Přisednout k nim mohl kdykoliv i Petr.
„Jako dlouholetý člen Klubu přátel muzea jsem se velmi dobře znal s tehdejším ředitelem Břetislavem Vojtíškem. Došel jsem za ním s nápadem udělat u nás výtvarníkům výstavu původních originálů zakázaných a nezveřejněných vtipů,“ vzpomínal Petr.
„Chci to vidět, pak se rozhodnu,“ pravil charismatický šéf muzea.
A tak jeli za Vladimírem Renčínem do Hradce Králové. Ten vytáhl ve svém půdním bytě zásuvky plné vtipů, které nemohl nikde vydat. Vybrali si je tak, aby ty zakázané tvořily asi třetinu výstavy. Petrovi se ještě podařil jeden kousek – expozici zastřešila zdejší organizace Socialistického svazu mládeže.
„V Praze z toho byli na větvi,“ smál se Petr. „Nechápali, že se to povedlo. Navíc ty prostory. Vzal jsem Renčína i mezi novoborské skláře do hutě, kde ho nechali vyfouknout vlastní džbánek na pivo a on jim za to vymaloval jednu stěnu svými postavičkami. Nakonec těch výstav bylo okolo deseti a Českolipanům se představili mimo jiné Jiří Slíva, Miroslav Barták nebo Josef KOBRA Kučera. Posledně jmenovaný psal k výstavám úvody a katalog ke každé výstavě graficky uspořádal sklářský výtvarník Jan Vobr. O oblibě akcí svědčí záznam v jedné návštěvní knize: To, co se nesmí vyslovit, natož zveřejnit, se podařilo u těchto výstav kresleného humoru. Dík! Nikdy nebyl žádný průšvih anebo byl, ale Vojtíšek ho prostě ustál.“
Začátkem osmdesátých let stále víc sílil na ředitele Vlastivědného muzea normalizační tlak politických prověrek, který zřejmě na základě udání vyvrcholil objevením a zajištěním archivované dokumentace o průběhu obsazení Českolipska vojsky spřátelených armád Varšavské smlouvy. To bylo nakonec i rozhodující pro odvolání Břetislava Vojtíška z funkce ředitele v roce 1983. Později nově jmenovaní ředitelé již neměli takovou osobní odvahu a postupně ztráceli zájem o pořádání politicky vyhrocených výstav. Tak zanikla v našem městě zajímavá tradice.
Ke konci schůzky jsme ještě debatovali o tom, kdo by se v seriálu měl objevit. Pokud se aspoň trochu dotkneme folku, jistě bych měl zkusit kontaktovat Vladimíra Šolína. A pak si ještě Petr vzpomněl na typického pábitele. Samuel Koška si nechal říkat, ale ve skutečnosti se jmenoval Miroslav. V Praze se pohyboval v litografických dílnách a mezi studenty grafické školy Hollar. Tam mu při výběru pro kompars na televizní film „Márinka“ nabídli zahrát si roli Karla Hynka Máchy – byl mu v mládí velmi podobný.
Mirdy - Samuel Koška
V letech 1965 nebo 1966 byl zvolen Králem majáles, podle Petra šlo o neskutečného bohéma v tom pravém slova smyslu. Petr vzpomínal například na to, jak spolu s partou kamarádů jeli do Rumunska k moři. „On přišel na nádraží s rozkládacím kufrem a parapletem, zatímco kamarádi měli US torny se spacáky, aby mohli přespávat na pláži. Nakonec se ukázalo, že v tom kufříku má bižutérii. Rozbalil ho na trhu a než se rozkoukal, všechno mu rozkradli. V náhlém vzteku sebral u stánku trhovci syrové mleté maso a začal ho jíst. S vousy od krve pak mlátil vyděšené Rumuny parapletem – jedinou věcí, která mu na dovolené zbyla,“ přidal Petr další storku.
Jednou přijel na motorovém kole s mladou Švýcarkou na rámu do venkovní restaurace na Střelnici. „Tak tuhle si vezmu jen tak na oko, abych se dostal z týhle prdele,“ řekl a také tak učinil.
Nakonec se z něj stal v Londýně uznávaný grafik. Ze zdravotních důvodů žil několik let i na Cejlonu. Po převratu přijel do Lípy na návštěvu, ale nemoc ho přece jen výrazně poznamenala a po několika letech v Anglii zemřel.