Petr je mi už několik let průvodcem novodobou historií České Lípy, seznamuje mě s lidmi, posílá texty, shání fotky. Došlo mi, že ještě žádný díl Undergroundu nebyl věnovaný jen jemu.
Sešli jsme se v dnes již nejstarší českolipské restauraci Nebe, která podle Petra ztratila novou rekonstrukcí původní atmosféru klasického hostince. Byl tehdy stylově zařízen a vybaven jako zájezdní hostinec pivovaru Velké Březno, a proto dostal název Velkobřezenská pivnice. (Později se majitelé vrátili zpět k původnímu názvu.) V hostinci čepovali nově vařený nasládlý vícestupňový ležák, takový skutečný malvaz.
„V této pivnici se v šedesátých letech každý den scházela tehdejší smetánka různorodých profesí od muzikantů po výtvarníky i právníky,“ vzpomínal Petr. Bývala to vybraná společnost, například členové České filharmonie, kteří občas večer zahráli udiveným hostům. Z muzikantů pak třeba Karel Steiner a Ruda Nerad, výtvarníci Franta Lipenský, Bohouš Mikeš, Petr Charvát i Jarda Rus spolu s Luďkem Růžičkou a fotografem Ivanem Köhlerem. V pozdější době nelze též zapomenout na výraznou osobnost Ladislava Lise.
F. Lipenský, I. Köhler, P. Charvát
V zadním, rytířském salónku byla do svého odstranění v devadesátých letech freska Pánů z Lipé (viz fotografie Františka Vlka, který restauraci vlastnil v letech 1991 – 1995).
_0.jpg)
Obraz namaloval začátkem sedmdesátých let akademický malíř Bohouš Mikeš, když dokončil své fresky v kavárně Split. Na požádání denních hostů například také nad stolem ve výčepu během dvou večerů vymaloval jejich portréty. Získanou odměnu ovšem se svými kumpány v hostinci bohémsky propil. Navíc je ještě zajímavé, že v roce 1969 ilustroval román od R. L. Stevensona Poklad na ostrově.
Petr je českolipský rodák, ale jeho rodina pochází z Nymburka. Jeho otec sem přišel za první republiky v rámci upevňování státnosti v převážně německy mluvících oblastech. Není prvním rodákem, se kterým jsem se setkal a který má kořeny na Nymbursku. Důvodem byla skutečnost, že právě z Nymburka se posiloval českolipský železniční uzel. Stát zároveň podporoval výstavbu bytů pro nově příchozí obyvatele, díky čemuž vznikly řady domů například na Slovance či na takzvané Ptačí louce.
Právě s Ptačí loukou, jak se dnes jmenuje už jen krátká ulička na Kopečku, je spojena první Petrova vzpomínka. Dříve to byla skutečně rozlehlá louka, na níž stálo místo, které Petr s ostatními svými vrstevníky nazýval bunkr. Šlo o pozůstatek konstrukce sloužící lukostřelcům ke vztyčení tyče s orlicí, do níž pak stříleli kuší šípy „ku ptáku“, proto ten název Vogelplaz. Kdo sestřelil poslední kus, stal se Králem lukostřelců a dostal na rok do nájmu spolkový hostinec U Lukostřelce, o němž už v našem seriálu bylo také několik zmínek, v souvislosti s prvními bigbítovými kapelami. To jsme se ale vrátili příliš do minulosti, prakticky do období Rakouska-Uherska a částečně první republiky. Petr je ročník 1947, takže nepamatuje ani dobu, kdy na Ptačí louce před dvacetitisícovým davem v roce 1934 řečnil Konrad Henlein. Tehdy poprvé vystoupil před širší veřejnost a představil program Sudetoněmecké vlastenecké fronty. Inu, i takto louka a s ní i celá Česká Lípa vstoupily do historie. Ale Petr má svou vzpomínku spojenu s jinou masovou akcí – Ptačí louka sloužila jako seřadiště během oslav Prvního máje a k politickým manifestacím. A hlavně jako ideální místo pro dětské hry.
Pro náš seriál je mnohem zajímavější ještě pozdější období, kdy Petr někdy v patnácti, šestnácti letech začal jezdit na čundry. Díky nim se setkával s lidmi, kterým ty desítky předešlých dílů byly věnovány. A hlavně o nich dokáže dlouze vyprávět. V té době ještě bývaly pracovní soboty, které se týkaly i Petra coby učně.
„Když jsme se domluvili, že vyrazíme na vandr, tak jsme museli do fabriky přijít v maskáčích s „telaty“, což starým dělníkům a především soudruhům zásadně vadilo. Bylo jim jasné, že práce u mladé generace rozhodně nebude na prvním místě. Náprava chuligánů spočívala v pohovoru u vedoucích společenských organizací (ROH a KSČ), většinou také následovalo snížení prémií a několikaměsíční přeřazení na hůře placenou práci do různých pomocných provozů hlavní výroby. Právě tak jsem se po vyučení seznámil s muzikantem Vlastou Záklasníkem, jedním ze spoluzakladatelů novoborské bigbítové skupiny Trhani.“
V půl jedné odjížděl vlak. Až na nádraží se většinou rozhodlo, jestli se pojede na sever nebo na jih. Když na sever, jelo se přes Jedlovku na Luž, někdy se bez pasů nelegálně přelezlo přes dráty do Reichu.
Hranici pravidelnými pochůzkami hlídala německá finanční policie, a tak museli počkat, až projde – pak už stačilo přelézt zátarasy a přeběhnout upravený pás nikoho... Když na jih, vandrovalo se kolem Holanských rybníků nebo na Kokořínsku, později i v Českém ráji. Tahounem party byl Walter Wiesner, jehož rodiče jako původní starousedlíci dokonale znali zdejší kraj a čundry podporovali.
„S Waltrem se dalo jet kamkoliv, on je velký optimista, uměl hrát na kytaru a zpívat, byl schopen bavit celou hospodu a my častokrát nepotřebovali ani peníze,“ vzpomínal dál Petr a hned jako příklad přidal historky z velkého vandru na Slovensko. „Vyjeli jsme vlakem, ale po nějakém tahu jsme neměli peníze už v Golčově Jeníkově. Hlasovali jsme, jestli jet vůbec dál, ale vracet se nikomu nechtělo, tak jsme dojeli stopem do Brna. Tam jsme spali u kamarádovy tety v zahradní kolonii. A pamatuji si, že jsme tam zažili premiéru Perného dne s Beatles – byl to úžasný zážitek. Potom jsme pokračovali dál až do Žiliny stopem. Tam nás napadlo zkusit nákladní vlak. Z druhé strany nádraží jsme nalezli na poslední z vagónů plných dřeva. Trať až do Popradu je elektrifikovaná, a tak to byl takový fofr, že nezbylo, než ležet mezi kládami. Vlak vůbec nikde nestavěl a letní noc byla nádherná. Nakonec jsme sebrali odvahu a na klády si sedli. Jenže nás v jedné větší osvětlené stanici viděl výpravčí. Když vlak konečně zastavil někde před Popradem, tušili jsme, že to bylo na pokyn hrozícího výpravčího, bylo nutné rychle vyskákat a zdrhat do polí, než nás sebere železniční stráž.“
velký vandr na Slovensko
V Tatrách měli hlad. Pivo většinou dostali za hraní, ale kde sehnat jídlo? Tak se seznámili s polským skautským oddílem. „My pro ně hráli, oni nás krmili. Nakonec nás donutili společně vystoupit na 2499 metrů vysoké Rysy. Bez nich bych se tam nikdy nepodíval, výstup ze Štrbského plesa trval necelých šest hodin.“
Petr ještě vzpomínal, jak se „harceři“ podělili o konzervy pro zpáteční cestu stopem do Čech, na jízdu na korbě náklaďáku, na pětikilovou plechovku marmelády, ke které cestou vysomrovali bochník chleba, který vystačil až do Ostravy a Olomouce. Nebýt při našem povídání už konec vánočních prázdnin, snad bych sbalil batoh a aspoň na dva dny někam vyrazil.