Ivan Köhler – 3. část (#69)

Už je tomu skoro rok, co se mi podařilo domluvit rozhovor s Ivanem Köhlerem, když pořádal výstavu v Praze. Bohužel jsem měl jiné pracovní povinnosti, tak na setkání jel Rudolf Živec. Samozřejmě to není ono, když zachytáváte slova z nahrávky, přesto jde o zajímavý dokument a já vám ho chci aspoň částečně zprostředkovat. Nejvíce mě zajímalo, zdali má Ivan nějaké materiály týkající se České Lípy.

"My to všechno máme v archívu. Já mám ale jeden malý problém – mám asi devatenáctý ateliér. V jednom tom špičkovým ateliéru mi všechno zaplavily fekálie, takže pod hovnem mi odešla třicetiletá práce v negativech. Hodně jsme toho našli. Teď půjde na trh asi devět knih na různá témata: jazz, maškary. Ale Česká Lípa mě zajímá – založil jsem tam fotografickou skupinu a její členové mě udávali. Já se nechci pomstít, já to jen zveřejním, vždyť to je normální. Chtěl jsem jet dokonce do Lípy, ale v úterý, když jsme přicestovali, tak mě hned na nádraží okradli. Nemám teď ani s čím fotografovat. Měl jsem fotit zebry v ZOO."

Ivan se také zmínil o kapele, které se náš seriál věnoval více než rok...
"Strawberry Sellers Group, to bylo neskutečné období. Já byl ortodoxní jazzman, ale to byli sympatický mladý chalani. Mně ta hudba nešla moc do ucha, to byl bigbít. Na Střelnici jsem ale fotil i Kubišovou, Neckáře, Vondráčkovou. To byly začátky. Mám fotky, co byly v Nástupu."

Už jsem zmínil, že jméno si udělal zejména svými fotografiemi z příjezdu okupačních vojsk.
"Já jsem fotil příjezd vojsk 21. srpna. Jel jsem s Charvátem do Prahy. Část negativů byla v archívu. Vojtíšek, bývalý ředitel muzea, část schoval, ale někdo ho udal. Vojtíšek pak na plný pecky vypovídal proti mně, že jsem určitě neodevzdal všechno. Pak jsem žil v kouzelným městě Rajec. Tam mě vychmátli a všechno sebrali. Můžu jen vyprávět, nic nemám. Fotky jsou už asi nedohledatelné."

Zavzpomínal i na dalšího zaměstnance muzea, zoologa Miroslava Honců. "Ta sviňa, ten na mě napsal negativní posudek do jednoho zaměstnání, měl jsem dělat kameramana vysoké školy dopravní. Prozradil na mě, že jsem fotil právě ty události. Kdybych zůstal v Lípě, tak jsem zavřený s Havlem a Lisem. Pět důstojníků StB se na mě do roku 1989 vystřídalo."

V rozhovoru útržkovitě vzpomínal například na výtvarníka Lipenského nebo, jak říká, impozantní zjev Košku. "Vypadali hrozně, bradatí, květinkatí. Tahal jsem je k sobě do ateliéru. Bydleli jsme v podkroví lékárny na náměstí, bylo tam původně herbárium, kde se sušily bylinky. V Lípě jsme byli dva, tři roky, ale musel jsem odejít, protože jsem si prodloužil pobyt ve Spolkové republice Německo. V paměti národa jsem vedený jako navrátilec. Vojtíšek mě pak vyhodil, protože jsem při pobytu v Německu měl aparáty z muzea. Byl jsem dokonce na dva roky podmínečně odsouzený. Vyhodil i Charváta. Chápu ho, chránil si triko. Ale toho Honsů bych si vychutnal. Ale v Lípě jsem se stal profesionálem. Původně, když sem manželka dostala umístěnku, jsem nevěděl, co budu dělat. Přerušil jsem studia v Brně, dítě na cestě. Zaměstnali mě v Piance, ale tam jsem měl záchvaty zuřivosti, nechali mě dělat všechno, k tomu neskutečný hluk. Pak jsem dostal nabídku dělat požární ochranu v Zemědělském nákupním závodě. Dva tisíce korun, neskutečný peníze. Do toho jsem fotil nahé baby. Po třech měsících přišla nabídka z muzea. Vojtíšek mě vyzkoušel a vzal. Chtěl, abych si dodělal hudební školu a zdokumentoval Českolipsko hudebně, což nikdo nedělal."

V další části rozhovoru přiznal, že podezíral všechny kolem sebe, že na něj donášejí. Petra Charváta i vlastní manželku, protože StB měla velmi důvěrné informace.
Nejvíce se však vracel k Františkovi Lipenskému.
"To je studnice vědomostí, ale žije v Kolíně nad Rýnem. Musím se smát, když si vzpomenu, jak ožratý vyřvával na náměstí: Mrdáníčko, mrdání, to je kuriózum, když je děvka v zadání, v prdeli je rozum.
Po dvaceti pěti letech jsem jel do Kolína, vzpomínal jsem, jaký byl Lipenský kurevník a alkoholik. Přivítal mě člověk v bouráku, s bradkou. Místo na pivo mě vzal do cukrárny. Dvě hodiny jsem trpěl. Pak nás pozval domů. Manželka učitelka, dětičky uměly česky. Osmnáct let už nepil, ale nám nabídl ze sbírky whisky. Nakonec jsme se rozpili jak hovada. Pod jeho barákem byl senegalský bar, kde jsme skončili. Černoška ho bozkala na pery. Za dva roky mě ubytoval v jeho ateliéru. Vyhrál výběrko na židovský pomník. V Kolíně udělal několik neuvěřitelných bronzových sousoší. Má památník, kde je pět tisíc figur. Aby uživil rodinu, robil všechny možné zvířata z bronzu. On je daleko zajímavější než já, to on mě uvedl do umění."
A poslední vzpomínka na Lipenského: "Lipenský dostal nabídku ONV, že opraví rozbitého debila, prasknul mu samopal, jak jsme toho rudoarmějce hodili do Ploučnice. Lipenský už věděl, že emigruje – ta sviňa to udělal ze dřeva, nabarvil to. Dva týdny po tom emigroval. Zmizol, odsoudili ho na tři roky v nepřítomnosti. Ještě mu udělal, tomu kokotovi, sopel pod nosem."