Baráky – 2. část (#66)

Ještě jednou jsem se vrátil ke knize Baráky, souostroví svobody autorů Františka Čuňase Stárka a Jiřího Kostúra. Jako v jedné z významných knih o československém undergroundu v ní hledám stopy Českolipska.

Už minule jsem zmínil, že v ní není přímo zmíněn žádný barák ležící na území českolipského okresu. Dva však stály poměrně nedaleko. Oba vlastnili manželé Jan a Květa Princovi. Ten první byl v Rychnově u Verneřic, druhý v Robči nedaleko Úštěka. Právě druhý jmenovaný začali navštěvovat mladí Českolipáci.

Díky Zdeňkovi Jelínkovi a jeho vlasatým přátelům se nám podařilo dát dohromady jména či aspoň přezdívky lidí, kteří jsou na fotografii s podtitulem: Fotbalové mužstvo složené převážně z českolipských borců.
Dole vpravo je Zdeněk Jelínek zvaný Valis, dole vlevo je Libor Drescher. V horní řadě zprava jsou Petr Čerych zvaný Petluk, Václav Vaněček, Petr Plodek přezdívaný Tyrlich, Vladislav Horáček zvaný Sáček, Milan Mihok, Andrety, Rozumek, Milan Drahoš, Luboš Javůrek přezdívaný Čuně a Jarda Souček.

Je jasné, kudy se bude mé další pátrání ubírat.

V Barácích je poměrně obsáhlý jmenný rejstřík, ale pravověrné Českolipany jsem tam neobjevil. Jsou zde samozřejmě zmíněni Ladislav Lis, Jaroslav Neduha či Svatopluk Karásek, který část života působil na hradu Houska. Kdysi jsem v rámci seriálu Štafeta dělal rozhovor s Lubomírem Drožděm (Blumfeld 2001), který vydával samizdatové časopisy Opium pro Lid, Sado-maso a od roku 1985 byl redaktorem Vokna, které po revoluci i vedl. Z poslední doby je známý jako scénárista filmu o Egonu Bondym Tři sezóny v pekle. Od konce sedmdesátých let žije v českolipské části Kokořínska. Jak sám říká: v ekologickém exilu.

V rejstříku je pod přezdívkou Čára zmíněn Zdeněk Kovařík. Dostal jsem tip na jistého Čáru z Mimoně, ale nikdo původně nevěděl, zdali je to ten samý. Já už to nyní vím, protože jsem zajel na máničkovský koncert skupiny Hally Belly do Mnichova Hradiště a na baru se s ním seznámil. Dokonce není z Mimoně, ale přímo z České Lípy.

Českolipsko je však zmíněno i v úvodu. Autoři píší, že nechtěli vytvořit encyklopedický výčet všech undergroundových komunit a vypočítávají další místa, která by se do publikace hodila. Mimo jiné zmínili mařenickou hájenku. Hodil jsem do elektronických map Mařenice a zjistil, že jiné, než ty u nás, v Česku nejsou. A pátral jsem dál, až jsem narazil na jméno Pavla Zajíčka, textaře další z undergroundových ikon - skupiny DG 307. Pavel Zajíček napsal Mařenickou knihu. Jde o v samizdatu vydané deníky, texty, verše.

samozvanej světe
co mi dáš?
vodepsanej blbe
proč se ptáš?
protože mi hlavou
letí divnej sen
vodepsanej blbe
zab se v něm!

Mařenickou fořtovnu já znám. I tam mě zavlekla Štafeta. Za Světluškou Svozilovou, dcerou Světly Svozilové, významné herečky 30. a 40. let minulého století, která je dnes bohužel nejvíce známá kvůli svému údajnému podpisu v petici za popravu své kolegyně Jiřiny Štěpničkové. To jsou někdy neuvěřitelné paradoxy. I tady bude ještě potřeba zapátrat.

A poslední zmínka, kterou jsem o Českolipsku objevil: „Milí přátelé, oficiálně oznamuji, že dnes v 15,30 hodin, jsem se stal majitelem zámku v Horní Libchavě z roku 1574, č. p. 1, o velikosti 70 + 1, včetně rozlehlého zámeckého parku – 9000 m2, s erbem, zámeckou kaplí a slunečními hodinami. Tato památka je vzdálená 4 km od České Lípy a byla mi předána s děravou střechou, propadlými stropy, zatopenými sklepy, netopýry, dřevomorkou, pozůstatkem po lidové armádě. Jestli neskončím houpat se na půdě nebo v Bohnicích, ukáže čas. Objekt chci otevřít pro širokou veřejnost a zřídit etnografický skansen, pořádat…“
Autoři knihy tímto dopisem končí úvod a přidávají: „Idea ostrovů svobody je tedy stále živá.“

Po napsání tohoto textu jsem pátral po Mařenické knize. Nejprve jsem se zděsil, když jsem zjistil, že vyšla jen v jednom výtisku samizdatově. Ale pomohla děvčata z českolipské knihovny a dnes už mám její kopii. O tom někdy příště. Myslím, že působení Pavla Zajíčka na Českolipsku patří ke skutečnostem, o kterých nevěděly ani českolipské máničky.