Počátek normalizace na Českolipsku

Před padesáti lety, 16. ledna 1969, se upálil vysokoškolský student Jan Palach. Citlivý mladý muž se nedokázal smířit s okupací své země a rozhodl se svým činem vyburcovat Čechy a Slováky z odevzdanosti a se stále zřetelnějším smířením se se stavem, který nastal.

Bouřlivý rok 1968 dával Čechům a Slovákům naději na spravedlivější společnost, která jim umožní cestovat, svobodně se vyjadřovat, poukázat na chyby a přehmaty padesátých let (a vyrovnat se s nimi) a také naději na zlepšení hospodářství země, které naplní prázdné obchody a umožní jim koupit si nedostatkové spotřební zboží. Mladá generace komunistů věřila, že by Komunistickou stranu dokázala reformovat a zajistit lepší a svobodnější život i v podmínkách plánovaného hospodářství. Jejich otevřené poukazování na chyby a nedostatky a jejich dravé požadavky vyvolaly ve společnosti euforii a zájem o společenské dění. Jen skalní komunisté poznali nebezpečí a slábnoucí vedoucí úlohu ve straně.

Na Českolipsku funkcionáři přiznali, že tento region byl dosud opomíjený a zaznělo i varování před devastací krajiny z důvodu začínající těžby uranu. Došlo i na sesazování těch nejméně oblíbených. Ve Vagónce byl odvolán František Židlický, tvrdý a neoblíbený stalinista, a měl být odvolán i Vilém Nový, poslanec za náš region.

Českolipané se o okupaci dozvěděli většinou z rozhlasu. Ten středeční den se práce zastavila, na pracovištích se debatovalo, někteří do ní vůbec nešli. Sledovali zprávy, vycházeli do ulic, snažili se zorientovat. Brzy se na fasádách budov, ohradách a plotech objevily protestní nápisy a mizely orientační tabule. V ulici Československé armády se usadila jednotka Sovětské armády se 77 vojáky. Do vojenského prostoru Ralsko se stáhla těžká technika Sovětské armády, která jej dokonale zdevastovala, a usadili se zde důstojníci se svými rodinami a vojáci.

Počáteční šok, vztek a bezmoc vystřídalo přesvědčení, že vojsko odejde, pokud se situace znormalizuje. Skalní komunisté, do té doby spíše v ústraní (neboť byli navyklí poslouchat pokyny shora), se chopili příležitosti. Vilém Nový přednesl 11. ledna 1969 v mimoňském kině na veřejné stranické schůzi projev, který vyvolal nevoli u reformních komunistů. Jeho druhé vystoupení přesáhlo svým významem hranice okresu. V hotelu Merkur se 20. února 1969 konalo setkání poslanců s voliči. Projev Viléma Nového byl lživý a ostudný. Odsoudil v něm Palachův čin (nebyl jediný, hodně lidí s protestem sebeupálením nesouhlasilo) a navíc rozvinul teorii upálení studeným ohněm, který hoří, ale nepálí.

A byl i konkrétní: ze smrti Jana Palacha obvinil Vladimíra Škutinu, Pavla Kohouta, Lubomíra Holečka, Emila Zátopka a Luďka Pachmana, kteří podle něj celou akci špatně připravili. Projev Viléma Nového byl pro většinu účastníků nepřijatelný, ostře a hlasitě protestovali. Razantnost protestu jej překvapila. Ukřivděně si ve stranickém týdeníku Tribuna postěžoval na „viníky organizované hysterie“, kteří mu nedovolili říct svoje názory. Dohra se konala i na březnovém plenárním zasedání KSČ: část členů jeho projev a nařčení odsoudila, část jej podpořila. Vystoupení Viléma Nového pobouřilo mladé komunisty z Vagónky, kteří v čele s Petrem Jaklem odvážně uspořádali 17. března veřejnou besedu, na kterou pozvali nařčené „organizátory“ Palachova činu. Ti to rezolutně odmítli. 

Posledními projevy proti okupaci byly spontánní oslavy vítězství československých hokejistů nad sovětskými. Nastupující normalizace začala nedůstojnými prověrkami členů KSČ. Ty první proběhly na podzim roku 1969. Členové při nich buď prošli, nebo jim bylo pozastaveno členství a nejhůře dopadli ti, kteří byli vyloučeni. Čekala je zlá doba. V lepším případě byli přeřazení na místa hůře placená, většinou ale byli propuštěni a jakoukoliv práci hledali těžko. Jejich děti nemohly studovat, rodiny se dostávaly do ekonomických problémů. Mnozí při této představě raději přiznali, že byli „pomýlení“. Při pokračujících prověrkách v roce 1970 už moc šancí neměli, ty už byly připravené. Členové komisí dopředu věděli, kteří straníci (i nestraníci, neboť i ti museli k prověrkám) projdou a které čeká doba ústrků jich i jejich rodin. 

Do Vagónky se vrátil soudruh Židlický, poslancem za českolipský okres zůstal Vilém Nový. Ralskem se projíždělo přes závoru a nesmělo se zastavit, ve městech na Českolipsku jsme vídali důstojníky a za nimi kráčející vojenské sluhy, a nákladní auta odvážející zboží z místních jatek, dřevařských závodů a dalších. Čechům a Slovákům byly od počátku 70. let vnucované postoje sepsány do brožury Poučení z krizového vývoje, která se stala učebnicí pro studenty a pracujícím byla předčítána na stranických aktivech. Podle ní se na události roku 1968, okupaci, upálení Jana Palacha i slovo normalizace mělo definitivně zapomenout. Samotné slovo by mělo být chápáno jako uvedení věcí chaotických do řádu a pořádku. My jej chápeme jako období abnormality a zní nám spíše ironicky.