„Ale vždyť je to šílenství, zařazují Rakušany do vojska, aby sloužili proti Rakousku! To nikdo nikdy neviděl! Vždyť to pobouří veřejné mínění francouzské!“ I takto nepochopený názor dokázal Štefánik díky svému diplomatickému umu vysoce postavenému politikovi vysvětlit a nakonec ho nadchnout pro myšlenku vzniku Československých legií ve Francii.
Zajímavý, ale nedlouhý život generála Štefánika byl naplněn zájmem o astrologii, létáním, meteorologickými objevy. Vyčníval z řady, byl nepochopen, citově velmi založen, milující Slovensko. Neobyčejně vnímavý člověk měl své úspěchy a neúspěchy doprovázené nemocí, která citlivě reagovala na jeho duševní rozpoložení a při každém neúspěchu se ozvala mdlobami, záchvaty a krvácením.
Narodil se 21.7.1880 v Košariskách na západním Slovensku. Početná rodina žila skromně. Otec, vzdělaný vlastenec a farář, dbal na vlasteneckou výchovu svých potomků. V rodině nechyběly knihy a vlastenecké noviny. Milan odešel studovat gymnázium do Prešporku, maturitu složil v Sarvaši. V Praze začal studovat stavební inženýrství, po dvou letech přešel na astronomii. Studia zvládal výborně, stejně jako práci ve slovenském akademickém spolku Detvan, kde se scházel se slovenskými vlastenci. Psal úvodníky do Herbenova Času, ve kterých se zabýval slovenskou politikou, vztahy mezi Čechy a Slováky, násilnou maďarizací na Slovensku. Po promoci odešel do Paříže splnit si svůj sen – začal pracovat na observatoři v Meudonu u astrologa (a ředitele) Janssena. Ten rozpoznal jeho velký talent, nabídl mu zajímavou práci na různých výpravách (např. na Mont Blanc, pozorování zatmění slunce ve Španělsku). Jeho vědecké práce měly vysokou úroveň a byly publikovány ve vědeckých časopisech. Šťastné dva roky jeho života byly umocněny vztahem k české studentce Marii Neumannové. Pracovitý a úspěšný Štefánik narážel na rivalitu pařížských vědeckých kruhů. Podnikl ještě několik výprav na Mont Blanc, s dalšími výpravami cestoval po světě a přitom pozoroval Halleyovu kometu, zatmění slunce a snil o vlastní observatoři. Ta zůstala jenom snem, vypuknutí Velké války v roce 1914 nasměrovalo jeho život k jiným cílům. Světem protřelý a bohem nadaný diplomat rozpoznal, stejně jako Masaryk, velkou šanci odpoutat se od Rakousko-uherské monarchie. Tito dva pánové se sešli už před deseti lety v rolích profesora a studenta. Štefánik si Masaryka celý život vážil. Jejich společný cíl – vznik Československa – je v roce 1916 svedl ke společné práci. Masaryk bojoval na poli novinářském, Štefánik na poli diplomatickém, kde se mu neobyčejně dařilo. Díky jeho neuvěřitelné schopnosti dostat se do nejvyšších společenských i politických kruhů dokázal vysvětlit politikům nutnost československých legií, a je to jeho zásluha, že italskou, francouzskou a ruskou vládou byly legie povoleny a mohly se utvářet.
Štefánik žil neobyčejně hektickým životem. S francouzským občanstvím nastoupil do vojenské letecké školy. Při průzkumných letech se zabýval meteorologickými výzkumy. Při jednom pozorování přesvědčil kapitána Prata, aby na základě jeho nepříznivé předpovědi neposlal bombardéry na bojový let. Předpověď vyšla, z krásného počasí se zvedla mlha a v hlavním štábu pochopili, že každodenní předpovědi nemůžou brát na lehkou váhu. Štefánik dostal za úkol vybudovat meteorologické stanice na celé francouzské frontě a bylo mu nabídnuto stát se jejich velitelem. Funkci předal kapitánovi Pratovi a požádal o přeložení na srbskou frontu, kde prováděl nebezpečné průzkumné lety, o vlásek unikl smrti a po návratu do Paříže se podrobil operaci. Psal se konec roku 1915, do Štefánikova života vstoupila vlivná žena madam de Jouvenel, která se nadchla pro jeho myšlenku samostatného Československa a pomohla mu pronikat do politických kruhů. Rok 1916 byl ve znamení diplomatických jednání v Itálii a Francii a také vzlétáním nad Itálií a rozhazováním letáků nad rakousko-uherskými zákopy vyzývající Slováky a Čechy k přeběhnutí k italské armádě. V tom roce ještě stihl sjednotit české a slovenské krajanské organizace v Rusku a připravit půdu pro organizování legií. Z Ruska odplul v březnu 1917 do Anglie, kde se setkal s Masarykem a Benešem a byl jmenován místopředsedou Národní rady. V květnu připravil půdu pro vznik legií v Itálii a začátkem června odjel do Ameriky, kde mezi českými a slovenskými krajany podnikal nábory do legionářského vojska. Nedařilo se mu jak si přál, i tak do Francie odjelo 2300 českých a slovenských dobrovolníků.
Poslední rok války začal diplomatickými jednáními v Itálii, která nebyla vůbec jednoduchá. Italská vláda o jeho vizi pochybovala. Štefánik byl ale mimořádný diplomat, postupně dostával odpůrce na svou stranu a po sepsání zvláštního memoranda v březnu 1918, které je považováno za mistrovské diplomatické dílo, se na stranu Štefánka přiklonil italský král i ministerský předseda. 21. dubna 1918 byla podepsaná Dohoda mezi italskou vládou a Národní radou československou. Takto formulovaná dohoda měla pro náš budoucí stát velký význam: Italové byli první, kteří uznali Československo jako samostatný stát.
Konec války se blížil, v Praze si politikové vyhlíželi funkce v nové vládě a Štefánik odjel do Ruska a zůstal věrný svému poslání, tedy „být tam, kde je nejhůř a řešit nejnepopulárnější a složité problémy“. Situaci v Rusku řešil až do 15. ledna 1919, kdy vedení předal generálu Janinovi a vrátil se do Paříže. Na lodi měl dost času přemýšlet a byl zklamán vývojem v Praze. Nedostával zprávy jak by si přál, dotklo se ho vstoupení francouzských a italských legionářů do Prahy v čele s Edvardem Benešem – tohle přece byla jeho chvíle a jeho místo! Měl pocit, že „byl dobrý, dokud ho potřebovali …“ Jeho chmurné myšlenky ještě více stvrdila ostrá hádka mezi ním a Benešem po návratu do Paříže.
Jeden ze zakladatelů Československa se návratu do nové vlasti nedožil. Letadlo, které mělo přistát 4. května 1919 v Bratislavě, havarovalo. Příčiny se vyšetřovaly ale dodnes jsou okolo této tragédie spekulace, dohady a nejasnosti.
Chceme-li být spravedliví, musíme Štefánikovi uznat daleko větší zásluhy na poli diplomatickém, než měl Masaryk a Beneš. Dokázal svou rétorikou (a tím, jak rozuměl slovenské otázce a dějinám evropských států) když ne přesvědčit, tak alespoň donutit k přemýšlení diplomaty, politiky, předsedy vlád, krále. Byl politik přesahující cíle jednoho národa, byl to politik evropského formátu. „Je velmi sympatický člověk, velmi energický, který si vynutí zájem a řek bych i obdiv.“ Postřeh francouzského generála Girarda vystihuje dojem, který zanechával Milan Rastislav Štefánik po setkání s lidmi, se kterými přišel do styku.
Podrobněji nám o životě Milana Rastislava Štefánka bude 28. února vyprávět na přednášce Vlastivědného spolku Českolipska Vojtěch Čelko, představitel Štefánkovy společnosti v Praze. Začátek je ve 14 hodin v klubovně Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě.