Varhany v Novém Oldřichově hrály na lidský pohon

První týden konání desátého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica završil v neděli v podvečer koncert v kostele Povýšení svatého Kříže v Novém Oldřichově. O jeho program se postarali hobojistka Liběna Séquardtová a varhaník Jaroslav Tůma.

Cesta do Nového Oldřichova na severozápadní výspě českolipského okresu je estetickým zážitkem sama o sobě, byť tentokrát déšť zakrýval panoramata okolních kopců, které jinak malebná obec návštěvníkům nabízí. Proto nebylo kdy se kochat a spěchalo se do kostela, kde byl pro návštěvníky připraven program, který byl dílem klasický a dílem experimentální, především díky improvizačnímu umění Jaroslava Tůmy, který rozezněl nejen kostelní varhany, ale hrál i na cembalo.

Měchy varhan v kostele v Novém Oldřichově jsou vybaveny motorovým pohonem. Tento pohon je však nejednou velmi hlučný a dokáže atmosféru jinak skvělého koncertu poněkud hatit. To si při příchodu do kostela uvědomil i Jaroslav Tůma. Při bližším ohledání varhan však objevil dva funkční klínové měchy na lidský pohon. Jaroslav Tůma neváhal a rychle vzdělal v oboru dva šlapače, kteří se tak postarali o naprosto autentický starý zvuk.

Varhanním koncertem, který měl na programu po nejvíce barokní hudbu, naplnila Lípa Musica jeden ze svých původních rozměrů, kterým je orientace na duchovní hudbu. Její varhanní provedení tuto spiritualitu jen podtrhuje. Vždyť píšťaly tohoto božského nástroje, umístěné nad hlavami posluchačů, mají k nebi nesporně blíže než jiné nástroje. Nebeských výšin hravě dosáhl i hoboj Liběny Séquardtové, který byl Jaroslavu Tůmovi více než rovnocenným partnerem.

Prvním kusem, který účinkující společně zahráli, byla Fantasia tristis pro hoboj a doprovod od Františka Xavera Thuriho. Tento skladatel, ač žije a tvoří v naší současnosti, je pokládán za barokního skladatele. Přesto v sobě tento vynikající skladatel zejména skladeb pro dřevěné dechové nástroje nemůže zcela zapřít zkušenost dvacátého století.

Následovala varhanní preludia od Josefa Segera, která oproti předcházející Thuriho skladbě předvedla barokní hudbu osmnáctého století, ve které moderna nebyla cítit ani zdánlivě. Rozverným kouskem bylo šest následujících metamorfóz pro sólo hoboj. Toto dílo, které napsal anglický skladatel Benjamin Britten na téma Ovidiových Metamorfóz, však nenechalo chladným Jaroslava Tůmu, který na hobojem předehrané motivy improvizoval na varhany a již tak dosti inovativní Britten tak dostal o rozměr navíc. Variace Jaroslava Tůmy byly velmi překvapivé a málokdo je schopen si hru na varhany představit právě tímto způsobem. Leč i to je možné, a proto večer, který byl večerem klasické hudby, mohl dostat ještě jeden přívlastek a to alternativní. Vždy a zejména na koncertech klasické hudby udělá posluchači radost, že se dá hrát i jinak než ortodoxně z listu.

Jak bylo řečeno výše, Jaroslav Tůma nezasedl během večera pouze za živou soustavou poháněné varhany, ale též za cembalo. Na něj zahrál skladby od Antonia Martína y Col, z nichž jedné, Canzión Catalana se chopil opět improvizačně i na varhany.

Třetí, varhanám a hoboji věnovaný, koncert festivalu Lípa Musica v kostele v Novém Oldřichově přinesl exkurz do minulosti. Dříve kostelní varhany tolik nezahálely. Skrze zpívané bohoslužby přicházel za jejich doprovodu Bůh k lidem celkem pravidelně. Na otázku, jak často by měl člověk poslouchat varhanní hudbu, aby se stal lepším, asi není jednoznačná odpověď. Jisté je, že oddat se jejich zvuku přináší potřebnou reflexi i životní útěchu.