Deset let po Velké válce vyzval spisovatel Alois Žípek pamětníky aby, zavzpomínali na válečné události a sepsali své vzpomínky.
Začal vycházet čtrnáctideník Domov za války mapující válečné události civilistů i vojáků rok po roce doplněné fotografiemi, které korespondenti i s články posílali do redakce. Název sborníku, který později vyšel i knižně v pěti svazcích, si zapůjčilo Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě pro výstavu ukazující domov za války na Českolipsku.
Jaký tedy byl?
Po prvním šoku ze sarajevského atentátu lidé přemýšleli, co bude dál. Neviděli to tak černě, věřili v brzké vyřešení konfliktu, jenže politická situace tomu neodpovídala. Už dávno před válkou bojovaly světové mocnosti o kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. V době sarajevského atentátu byly tyto politické bojůvky velmi vyostřené. Vyhlášení války Srbsku, které nesplnilo ultimátum Rakousko-uherské monarchie, nebylo překvapením. Muži nastupující do kasáren po 28. červenci 1914, kdy byl vyhlášen manifest Mým národům! byli plni sebevědomí a věřili, že utlučou Srby čepicemi a do švestek budou doma. Jenže během měsíce se do války zapojily i ostatní evropské státy a konflikt postupně zasáhl Asii a Afriku, v roce 1917 se připojily i Spojené státy.
Na Českolipsku dozníval v prvním roce války vliv krásné epochy. Před válkou probíhaly Lukostřelecké slavnosti, slavily se svátky Božího těla, konaly se výlety na Holý vrch a rozhlednu Špičák. Město zdobila secesní kavárna Union, kam lidé rádi chodili, v sálu Apollo se konaly plesy. Smrt následníka trůnu a jeho ženy vyvolala vzpomínku na jejich sňatek v kapli zákupského zámku. Císař František Josef a Ferdinand I. navštívili Českolipsko při manévrech v letech 1898-1899, které se konaly mezi Zákupy a Jablonným v Podještědí.
Většina českolipských odvedenců odjížděla vlaky ke 42. pěšímu pluku do Terezína. O rok později se město zalidnilo vojáky, to když si radní vymohli návrat stálé vojenské posádky, která zde byla naposled v roce 1885. Posádka náležela k náhradnímu praporu 18. pěšího pluku z Hradce Králové. Vojáci byli ubytováni v místních školách, hostincích a také v bývalé Wedrichově kartounce. Narukoval zde i spisovatel Karel Poláček, který atmosféru německého města vystihl v románu Hrdinové táhnou do boje. Že se jedná o naše město, dokladovala Marie Vojtíšková až po upozornění badatelky v roce 1966.
V roce 1915 ještě fungovala mimořádná opatření úřadů zajišťující zásobování, kampaně v místních novinách nabádaly k obětavosti a omezování se ve prospěch fronty, lidé pořád ještě věřili v brzký konec války. Atmosféru města popsal Karel Poláček takto:
„Německé město se probouzí. Řemeslníci počínají šramotit a bušit svými nástroji, kupci vytahují železné závěsy, ženské s košíky na rukou jdou po nákupech. Všichni se úsměvně dívají za oddílem jednoročních dobrovolníků a na jejich tvářích se zračí radost ze spořádaných řad, že vidí pušky, muže ve stejnokrojích, že slyší mnohohlasý zpěv.“
Krutá realita války se však plíživě vkrádala do života. Muži odcházeli na frontu a doma zanechávali rodiče, manželky a děti. Životní úroveň všech se velmi snížila, válka byla dlouhá, synové, manželé a tátové se nevraceli. Naopak plno rodin se muselo smířit se ztrátou svých blízkých. Vyrovnat se s touto realitou, která se zdála být nekonečná, bylo těžké. Lidé přestávali věřit propagandě, podléhali smutku, nostalgii a apatii. Chyběly jim zprávy od vojáků, museli se vyrovnávat s jejích smrtí. Hospodářství bylo v rozkladu, už v roce 1916 začínalo selhávat. Českolipsko nebylo nikdy v zásobování soběstačné, potraviny se dovážely z velkých vzdáleností. Zásobování vázlo, na zavedeném lístkovém systému se neustále snižovaly dávky. Ceny potravin závratně rostly, platy se zvyšovaly jen mírně, i když se po lidech pracujících ve válečně důležitých závodech vyžadovala nadměrná a vyčerpávající práce. Chudoba byla stále větší a pro mnohé se stávala nesnesitelná. Lidé umírali hlady. Docházelo k hladovým bouřím a pochodům. Tvořily se fronty před obchody, na chléb čekaly ženy a děti od rána. Málokdy se dostalo na všechny. Chléb i ostatní potraviny byly vyráběné z náhražek a byly velmi nekvalitní. Chléb byl základní potravinou, máslo se odvažovalo na lékárnických vahách, mlékaři, než dojeli do města, měli mléko rozebrané, sýr, káva či kakao nebylo vůbec. Příděl brambor byl velmi nízký a nepravidelný. Ostatní zeleniny bylo také málo a byla velmi drahá. Např. hlávka zelí stála 3 koruny, za to se daly pořídit čtyři bochníky chleba. Cukr byl vydáván pouze majitelům sadů, kteří pak museli část uvařených marmelád dodávat do nemocnic. V roce 1918 byly maso a masné výrobky do města dovezeny pouze 5×. Lidé odjížděli vlaky (které ale jezdily velmi málo, nebylo uhlí) do okolních vesnic k sedlákům, u kterých se daly sehnat potraviny výměnou za vzácné předměty, oblečení atd. Vůbec ale neměli jisté, zda se jim podaří potraviny dovézt domů. Na nádražích byly přísné kontroly a strážníci vše nekompromisně odebírali. Nespokojenost lidí velmi rostla, zvláště když se potraviny vypěstované zde odvážely pryč. Řešily se případy přepadených vagónů s brambory, které si lidé rozebrali.
Hlad, který vyvolával nespokojenost lidí, hladové bouře a pochody, donutil úřady zřizovat válečné kuchyně. V České Lípě byly založeny na Mariánské a Hrnčířské ulici. Zde se vydávalo až tisíc polévek denně.
Obyvatele trápil nejen hlad, ale i zima. Uhelná krize v roce 1916 postihla domácnosti, školy a hlavně nemocnice a lazarety, které byly na Českolipsku nouzově zřízeny.
Poslední válečné Vánoce byly velmi smutné. Na lidi dopadla únava, apatie a rezignace, existenční starosti je zcela vyčerpávaly. Zapálených svíček, u kterých oplakávali své blízké, bylo nespočet. To ještě netušili, že je čeká epidemie španělské chřipky, která kosila oslabené organismy sužované hladem a depresemi. Vypukla také epidemie spály, na kterou umíraly především děti. Ty trpěly válkou nejvíce.
V roce 1918 byla se státní podporou zahájena akce „Dítě hostem“. Hladem trpící děti byly posílány na venkov. Jejich dopisy posílané domů svědčí o velké bídě a chudobě, neboť talíř polévky a kus masa byl pro ně to nejdražší. Z České Lípy bylo v srpnu 1918 posláno do Uher 300 dětí.
Z fronty se vraceli invalidé, do armády nastupovali padesátiletí veteráni a sotva dospělí chlapci. Přibývalo stávek a hladových bouří a bouřili se také vojáci. Největší vojenská vzpoura vypukla v květnu 1918 v Rumburku a dotkla se i našeho regionu. Vojáci z důvodu šikany a hladu odmítli poslušnost velitelům a vydali se na pochod do Nového Boru, kde byli obklíčeni vojáky z českolipské posádky. Hlavní vůdcové byli popraveni u Rumburku a Nového Boru, řada vojáků byla poslána do vězení v Terezíně.
Malá naděje na konec války vznikla po událostech v Rusku, ale trvalo ještě rok, než byla podepsaná kapitulace. Lidé si oddechli, ti šťastnější vítali syny, muže a otce vracející se z válečných zákopů a všichni si začínali zvykat na nové poměry, které byly úplně jiné, než ty předešlé. Nebylo těžké si na ně zvyknout, horší to bylo se šrámy na duši. Trvalo hodně dlouho, někdy i roky, než válečné starosti a vzpomínky přehlušily ty mírové a než si lidé zvykli na všední starosti každodenního života.