Maribor s Erasmem 1

Jmenuji se Hynek Bárta, je mi 21 let a studuji na ŠAVŠ. Ve druhém ročníku jsem se rozhodl vyjet na semestr do zahraničí v rámci programu Erasmus+. Mojí cílovou destinací je slovinský Maribor.

19. 2. 2016 Den první

V 7:20 nasedáme s rodiči do auta. Rozhodli se, že si udělají krátkou dovolenou a na Erasmus mě dovezou. Směr volíme přes Prahu, České Budějovice a Linec. S D1 nemáme dobré zkušenosti a usuzujeme, že Vídeň bude ucpaná. Příjemné překvapení, že rakouská dálniční známka stojí jen 10 €, vystřídalo po několika desítkách kilometrů rozčarování z toho, že za tunely na této trase se platí, takže dalších 15 € příznivou cenu známky znehodnotilo. Nicméně kromě několika úžasných panoramat Alp se po cestě nic zajímavého neobjevilo, většinu cesty jsme strávili v tunelech.

Do Mariboru jsme přijeli po cca 8,5 hodinách i se zastávkami na svačinu, tankování, případně záchod.  Ubytování proběhlo v pohodě, majitel objektu je sympaťák, dokonce je z 1/8 Čech. Ubytovna je kompletně zrekonstruovaná stará továrna. Všechno je tu moderní. Všechny podlahy jsou vyhřívané a místo topení je zabudované vyhřívání stěn. Každý pokoj má vlastní koupelnu a nový nábytek. Po rychlém vybalení jsme se vydali na krátkou procházku po Mariboru. Zjistil jsem, že bude hodně co objevovat. Dokonce jsem začal trochu přicházet na systém studentských stravovacích kupónů, ale o tom později.

Seznámil jsem se se spolubydlícím. Je z Madeiry a má rád fotbal. V půl desáté nám začal „společenský večer“, který jsme si sami zorganizovali, jsou tu lidé z Holandska, Belgie, Německa, Španělska a jedna slečna z Aruby, což je malý ostrov v Karibiku. Po desáté jsme ještě zaskočili s Portugalci na večeři do místního fastfoodu. Místní hamburger je velký jako českolipský Rottvikburger a stojí 2,8 €.

20. 2. 2016 Den druhý

Spolubydlící chodí spát pozdě a vstává také pozdě, přesně tak, jak to mají Jihoevropani ve zvyku. V půl desáté jsme vyrazili s rodiči, kteří si mě chtějí užít, než si ode mě na půl roku odpočinou, do místního lyžařského střediska Hočko Pohorje. Trochu překvapivě tam byl sníh, takže jsem se ve svých lehkých botaskách nevydával moc daleko od silnice a z túry po hřebeni sešlo. Táta to ovšem bez „kešek“ nevydrží, rozhodli jsme se tedy s mamčou vrátit sami, trochu si prohlédnout další část Mariboru a vyzkoušet některou další místní restauraci.

Našli jsme ekonomickou fakultu, na které budu studovat, a asi i hlavní budovu univerzity. Prošli jsme se kus podél řeky Drávy, která Mariborem protéká, a našli restauraci, ve které jsem vyzkoušel místní pleskavicu, což je mleté maso na způsob masa z hamburgerů. Co mě překvapilo opravdu příjemně, je to, že když něčemu nerozumíme nebo se nemůžeme rozhodnout, číšníci nám rádi doporučí a nesnaží se maximalizovat zisk. Včera nám číšník prozradil, že dávat si k hamburgeru, jehož velikost jsme předem neznali, hranolky, je blbost, nebo dnes, kdy mi k pleskavici doporučil místní chleba místo pečených brambor. Čerstvý teplý chleba byl vynikající a o 1,5 € levnější volbou.

Po návratu na ubytovnu jsem poznal další spolubydlící, na seznam států ze včerejška přibylo Polsko, Finsko a Turecko. Zbytek dne jsem se trochu poflakoval, dohnal seriálové manko a bavil se s různými lidmi, které jsem poznal při toulání po budově. Večer jsme zakončili procházkou po městě s buddym mého spolubydlícího.

21. 2. 2016 Den třetí

Tak už jsem v tom sám, rodiče odjeli. Hned jsem toho využil a šel si zaběhat. Je to docela nářez, všude okolo jsou vinice, takže na 2,5 km jsem nastoupal 200 výškových metrů, což je podle mě docela dost, nicméně počasí se zlepšilo a výběh jsem si užil. Poprvé jsem tu nakupoval v místním Sparu, cenu jsou tu podle mě trochu vyšší než v Čechách, ale není to nic dramatického. Taky jsem si tu poprvé uvařil. Bude to sranda s polofunkčním sporákem a s poměrně sporým vybavením kuchyně něco vymýšlet. Odpoledne jsem strávil na procházce po městě, kdy mě a další dvě Češky provedla další Češka, která je v Mariboru už druhý semestr a stihla se tak patřičně zabydlet. Vystoupali jsme na Pyramidovou horu, odkud je parádní výhled. Objevili jsme také knihovnu, kancelář ESN, která pořádá studentské akce, moderní kino a také nejstarší vinnou révu na světě, která je podle popisku na ceduli nejzajímavějším lákadlem pro turisty (tím bych se tedy veřejně moc nechlubil). Nejvíce mě dneska zaujaly historické dveře od kostela, které se otevírají na fotobuňku a vzdáleně to připomínalo samootevírající se dveře z Harryho Pottera. Večer jsme strávili mezinárodním poznáváním v kuchyňce, která tu funguje jako party místnost. Zjistil jsem, že studenti ve Finsku dostávají kolem 500 € měsíčně za to, že studují! :-O Docela rozdíl oproti Česku.

Zítra začíná letní semestr, tak jsem na to zvědavý.

22. 2. 2016 Den čtvrý

Vstávání v osm, ranní klus, už se to pro mě stává zažitou rutinou a nikdo to nechápe. Úvodní recepce začala v 11. Krátký proslov měl jeden ze zástupců školy, řekl nám takové ty základní věci, jakože když začíná a kdy končí škola, co nesmíme a co musíme dělat. Poté se dostali na řadu zástupci z ESN, což je mezinárodní organizace spadající pod Erasmus, která nám nabídla aktivity. Ty by měly posloužit k lepšímu sblížení mezi studenty. Nakonec přišla na řadu mezinárodní koordinátorka, která nám pomohla vyplnit kartu s žádostí o dočasné zařazení do výukového procesu. Mezi 13. a 17. hodinou jsme měli volno, takže jsem ho využil k obědu a nákupu Welcome weeks, což jsou akce pořádané právě ESN první dva týdny našeho pobytu. Dále jsem dostal Slovinskou simkartu a koupil si studentskou kartu ESN, která mě opravňuje účastnit se akcí pořádaných ESN a bezplatný vstup do místních klubů, což nevím, jestli dostatečně využiji. V pět byla prezentace těchto Welcome weeks, kde jsem se dozvěděl, že se každý den pije a občas se to proloží nějakou jinou akcí jako bobování a stavění sněhuláků v blízkém lyžařském středisku, z čehož byli především Portugalci nadšeni, nebo hromadné sportování ve školním areálu, na které se zase těším já. Večer byla první party, pouze pro Erasmus studenty v klubu Štuk. Opravdu nevím, co tu budu dělat celý půl rok, někteří spolužáci, především pak Turci, byli po pár drincích dost na zabití. Domů jsem se dostal kolem třetí, kdy najednou party skončila, jako kdyby vypli elektriku, všichni vyběhli z klubu a začali shánět taxi.

23. 2. 2016 Den pátý

Vyzkoušel jsem už třetí trasu na běhání, pořád to není ono, musím stále běhat po chodníku podél silnice. Po obědě jsem zašel do ESN office koupit si výlet na světový pohár ve skocích na lyžích do Planice, tak jsem zvědavý. V půl druhé mi začala první hodina semestru, Entrepreneurship, což bych přeložil jako podnikatelství. Pro splnění daného předmětu musíme:

1) vypracovat skupinovou semestrálku na produkt libovolné firmy mladší pěti let, z některého z našich států, rozebrat její kroky atp. Ve skupině jsem s Portugalci, Holanďankou a Češkou

2) vypracovat samostatnou semestrální práci rozebírající celkovou ekonomiku našeho státu

3) uspět u závěrečné zkoušky

Po škole, která končila ve čtvrt na čtyři, následoval odpočinek a příprava na večerní akci s názvem Pub Quiz. Původně jsem se bál, že to bude celé o pití, což by pro mě jako abstinenta bylo na nic. Nakonec jsem byl mile překvapen, protože šlo o vědomostní soutěž v příjemném prostředí jazzového klubu Satchmo. Akce skončila ve 12 a všichni celkem rychle odpadli. Zítra mám od školy volno, tak snad si konečně vyřídím povolení k pobytu a studentské jídelní kupóny, bez nich je totiž v restauracích stále celkem draho.

24. 2. 2016 Den šestý

Kupóny pořád nemám, ale už se blížím k jejich získání. Ve středu zatím nemám hodiny, takže jsem měl poměrně volný den. Ráno jsem tradičně běhal, potom jsem objevil nový levný obchod hned za ubytovnou. Zbytek dne jsem regeneroval a připravoval se na další večerní party. Tentokrát byla v KMŠ (Klub Mariborskih študentov). Mělo jít o tzv. Traffic light party, kdy se lidé obléknou podle toho, jestli jsou ve vztahu do zelené, červené nebo žluté. Víceméně to dodrželi jen kluci, kterých většina přišla v zelené. Tentokrát jsem rychle odpadl já, klub podle amatérských odhadů několikanásobně překračoval kapacitu a nedalo se tam ani pohnout. V jednu jsem tak byl doma, ale většina ostatních to táhla dlouho do noci a můj spolubydlící přišel na pokoj v půl šesté ráno. Jsem celkem zvědavý, jak bude vstávat do školy.

25. 2. 2016 Den sedmý

Čtvrtek začal během, jako každý jiný den. Dopoledne jsem se rozhodl, konečně si zařídit elektronické identifikační číslo, které potřebuji k dlouhodobému pobytu. Také jsem měl přednášku z předmětu Total quality managementu, kdy učitel jen přišel, řekl nám, ať si uděláme na příští hodinu skupiny po pěti lidech, a rozpustil nás po deseti minutách. Na střední bych takovýto přístup přijal s povděkem, nicméně tady bych se rád alespoň něco málo naučil. Do čtyř jsem odpočíval a pak se vydal na testování vína. Některé kousky chutnaly zajímavě jiné moc ne. Dokonce nám ukázali víno z již zmiňované nejstarší révy na světě, které se prý ale používá jako protokolární dar a není k prodeji.

Po testování vína, měla od sedmi následovat Slovinská večeře, bohužel mě potkala moje tradiční zahraniční žaludeční krize a vzhledem ke složení slovinských pokrmů jsem moudře zvolil odebrat se domů a odpočívat u hořkého čaje a suchého rohlíku. Každopádně to byla zajímavá zkušenost vbíhat do hospody, kde na mě několik lidí jen zírá, a hledat toalety.

26. 2. 2016 Den Osmý

Začal druhý týden mého pobytu tady, už jen 19 a pojedu domů.

Dnes jsem měl v plánu navštívit místní vlastenecké muzeum, bohužel na úřadu pro cizince byla fronta a nestihl jsem to, ale už jsem alespoň ve Slovinsku oficiálně s povolením k pobytu. Také jsem si zařídil jídelní kupóny a rovnou je i vyzkoušel, takže o nich můžu konečně něco napsat.

Každý student dostane na začátku měsíce tolik kupónu, kolik je pracovních dní v měsíci, použít může maximálně dva denně s rozestupem 4 hodin, přičemž v restauracích poměrně přísně kontrolují ID studentů, aby nedošlo ke zneužívání těchto kupónů. Jsou nahrávány do mobilu, takže je nutné mít slovinskou SIM kartu. Ve všech restauracích, které nabízejí studentské menu, mají speciální přístroj, ke kterému přiložíte mobil, zavoláte na číslo 1808 a z mobilu se vám odečte jeden kupon. Dnes jsem si k obědu dal chřestovou krémovou polévku, vepřový steak s rýží, kokosový dort jako dezert, v restauraci byl navíc samoobslužný salátový bar, voda byla zdarma, případně za 0,3 dl Coca-Coly se dopláceno 30 centů. Celé mé menu v restauraci Al Pacino vyšlo na 2,7 € a jeden slevový kupón. V Česku bych za tu cenu nedostal ani samotný hlavní chod bez ničeho. V některých hospodách se prý dá najíst i zadarmo, takže to vyzkouším příště. Od 16:00 byla akce nazvaná „Polyglot coffee“, Slovinci si nás rozdělili do skupin po zhruba šesti lidech a učili nás základní fráze ve slovinštině, na konci přihodili ještě pár frází užitečných na balení holek/kluků na diskotékách, poznal jsem tu pár nových lidí a akci z mého pohledu hodnotím jako jednu z těch kvalitnějších, protože se při ní nepilo. Večerní Pub Tour se neúčastním, protože soutěže v obcházení hospod ve snaze vypít co nejvíc panáků se jako abstinent účastnit nemůžu. Vypadá to, že se dostanu do postele poprvé před půlnocí.