Karel H. – 5. DEN – odpoledne

Dá Karel dvacku za sprchu? Proč chce utéct ke Kozákovu? Nosí Věra podprsenku? A co vlastně studuje? Kdo trpí astrafobií? Kde je Adamovo lože? Další putování Karla H. nás zavede do Sedmihorek. Rekordní počet obrázků.

Na ubytování v kempu byl dobrý den. Většina lidí mizela po víkendu opačným směrem než my. Pár chatek okupovali čeští důchodci, ti holandští si postavili karavany nad rybníkem.

„Chceme něco skromnějšího,“ naznačil jsem ženský v recepci, že mi nemusí předvádět luxusní chatky s balkónem a vlastní sociálkou.

„Tady u hospody jsou starší typy. Tři stovky za noc. Na záchod a do koupelny musíte nahoru vedle hospody. Za sprchu se platí dvacet korun, je tam automat.“

Kývnul jsem, že vše je OK, ona si od nás vzala občanky, trochu nedůvěřivě se na nás podívala, ale pak si opsala údaje a doklady nám zase vrátila.

„Pokud byste si chtěli připlatit ještě jednu nebo více nocí, stačí to ráno nahlásit kolegyni. Plno teď určitě nebude.“

„Jo, díky,“ řekl jsem jí. Sami jsme nevěděli, jestli se zdržíme, nebo ne. Cestou jsme plánovali, co dál. Já bych se klidně fláknul, ale Věra brala těch pár dnů se mnou jako velký dobrodružství s velkým chlapem.

„Co je v plánu?“ zeptal jsem se, když jsem sebou plácnul na postel, která musela pamatovat snad stovky souloží.

„Ty seš šéf. Já bych se klidně šla projít do skal.“

„Ty si klidně běž. Já investuju dvacku do teplý vody. Osprchuju se, voholím, přemáchnu nějaký hadry. A pak si sednu do tý knajpy a dám si pár piv.“

„Ok, tak já jdu sama. Doufám, že nemáš agresivní vopici.“

„Ne, většinou jen blbě kecám. Někdy bliju, když si dám do piva tvrdej. Ale to nehrozí. Najdeš mě nahoře u piva. Kdyby ne, tak u nějakýho ze stánků.“

Otočila se ke mně zády, převlíkla si tričko a během minuty byla pryč.

Tak do prdele, podprsenku fakt neměla. To mi ještě chybělo. Ty prsa fakt musej bejt špičatý. Představivost běžela naplno. Přemýšlel jsem, jestli si raději nesbalit věci a nevypadnout někam ke Kozákovu. Tohle smrdělo průserem.

Vyrazil jsem do sociálek. Přepral jsem si celou sadu oblečení, oholil se, osprchoval.

Vyvoněný jsem si sedl do hospody a nechal do sebe jedno zasyčet. U druhýho jsem vytáhl deník a pokusil se dopsat poslední dva dny. Moc jsem netoužil po společnosti a asi to na mně bylo vidět. Každý nově příchozí na mě hodil oko a pak si raději sedl jinam.

Když jsem dopisoval, zaslechl jsem zvenčí zahřmění. Ty vole, tam je tma, došlo mi. A ta holka nikde. Rychle jsem zaplatil a šel se přesvědčit, že je v pořádku v chatě.

Samozřejmě nebyla. Tak to je přesně, proč jsem odešel. Nechtěl jsem se nikomu zpovídat, nechtěl jsem nýst zodpovědnost za někoho, kdo vo to nestál, chtěl jsem bejt pánem svýho času. Kurva, kurva, do píči, klel jsem a poskakoval po chatce.

Mám si jít sednout zpátky do hospody a vysrat se na ni? Co je mi po ní, je zalezlá někde na Hrubý Skále v hospodě a čeká, až to přejde. Je plnoletá. Vždyť za celou dobu nikomu ani nevolala. To někdo jinej by se měl ptát, kde je. Ne já.

Vzal jsem si igelitový pončo a vydal se kolem rybníka k rozcestníku. U něj jsem si samozřejmě stokrát řekl, jakej jsem debil, že tady lítám v dešti a hledám cizí holku. Jednou cestou se šlo k Valdštejnu, druhou k Hrubý Skále. Jak mohla uvažovat? Na Valdštejn to vypadalo složitější, muselo se chvíli po modrý, pak po červený nebo zelený. Na Hrubou Skálu se šlo prostě po zelený. Určitě chtěla jít jen na malou procházku… šla na Hrubou Skálu, rozhodl jsem a skoro klusemvyrazil. Ze začátku dobrý, ale pak jsem musel do skal, to jsem cítil každý pivo a každý cigáro.

Seděla pod deštníkem u zavřenýho stánku. Schoulená do klubíčka, na hlavě kapucu, rukama si tiskla uši. Když jsem se jí dotknul, trhla sebou.

„Co tady sakra děláš?“ zakřičel jsem na ni, jako kdybych byl její fotr.

„Bojím se. Mám hroznou astrafobii.“

„Co to je? Mně přijdeš spíš sjetá nějakým svinstvem.“

„Hovno sjetá, mám šílenej strach z blesků. Myslela jsem, že se tady někde schovám, ale támhleta hospoda byla zavřená a na zámku je nějakej luxusní hotel, tam jsem se styděla.“

Sednul jsem si k ní, jednou rukou ji objal a do druhý si vzal retko.

„Už to přechází, ani pořádně nepršelo. Počkáme a pak se v klidu vrátíme.“

„Chtěla jsem se podívat ještě na to Adamovo lože, natáčeli tady Bajaju.“

„Dyť už je hovno vidět. Zejtra zaplatíme ještě jednu noc a skočíme sem za světla.“

„Já bych radši jela někam dál, nechce se mi kysnout v kempu, chci ještě chvíli cestovat, než mi začnou zkoušky. Můžem sem vylízt i s batohama a pak sejít někam dolů na cestu nebo někoho ukecám tady na parkovišti. Stihnul sis vyprat?“

„Stihnul, ale asi to moc neuschne. Ale ok, pojedem dál.“

Když jsme se po jednom ze vzdálených blesků nedočkali hromu, vytáhl jsem ji z jejího doupěte a vydali jsme se stejnou cestou zpět do Sedmihorek.

„Můžeš mě chytit za ruku?“ zeptala se.

Sevřel jsem její drobnou dlaň a měl z toho hodně smíšený pocity. Nevěděl jsem, jestli to mám vnímat, jako že si vedu svojí partnerku, nebo svoje dítě. A jak to vnímala ona? To jsem se fakt netrouf zeptat.

„Co vlastně studuješ? A co vaši, vědí aspoň rámcově, kde jseš?“

„Cestovní ruch. Zatím jen bakaláře.“

„Takže to jsi se mnou vlastně na praxi, ne?“ připadal jsem si důležitej.

„To moc ne, praxi mám v jedný malý cestovce. Sedím tam celej den na zadku, a když někdo přijde, musím mu nacpat co nejvíc katalogů a přesvědčovat ho, aby jel někam, kam já bych nikdy nejela.“

„Kam bys nejela?“

„K moři.“

„Proč, prosim tě?“

„Nebavilo by mě válet se na pláži a čumět na nějaký tlustoprdy, co si museli celej rok utrhovat od huby…“

„Neser, holka, taky jsem takhle uvažoval, a jak jsem byl nakonec rád, když mě komunisti poprvé pustili do Jugošky. Ještě nemáš nic za sebou, uvidíš za pár let, až budeš mít děti. A některý z nich bude mít astma nebo ekzém. Budeš mluvit jinak.“ Na chvíli jsem jí pustil ruku. Teď jsem k ní mluvil jako k dítěti.

„Nepouštěj mě,“ ohradila se.

„Dyť je dávno po bouřce,“ namítl jsem, ale přesto ji za ruku zase vzal.

Pustila se mě až před kempem. „Jdu ještě na jedno, nepředstavoval jsem si, že půjdu dneska spát střízlivej.“

Šla se mnou, ale dala si čaj.

„Vůbec nepiješ?“ zeptal jsem se jí.

„Skoro ne, nedělá mi to dobře.“

„A co ti vaši?“

„Co je s nima? Jezdím na vandry od čtrnácti let. Mám jen nařízeno jim dvakrát denně poslat esemesku. To už jsem dneska splnila.“

Dopila čaj a šla napřed. Když jsem přišel do chatky, bylo zhasnuto a ona oddychovala na jedné z postelí. Vlezl jsem do druhé a během chvilky usnul taky.

Sedmý díl je zde.

Osmý díl je zde.

Devátý díl je zde.

Desátý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.