Vystoupil jsem v Mělníku na nádraží a nejprve zamířil na náměstí. Pořádně se najíst, doplnit zásoby a koupit si mapu. Chtěl jsem vědět, kudy jdu a kam jdu. Centrum vypadalo hodně dobře, vůbec jsem si ho takový nepamatoval.
Ale to je asi tím, že jsem tu byl většinou jen na vinobraní. Znal jsem teda nádraží, cestu sídlištěm a pak město plné kolotočů a stánků s tou šíleně nakyslou Ludmilou. Tenkrát jsem si myslel, bůhví jaký to není víno, ale časem jsem zjistil, že jsou fakt lepší. Brr, ještě teď je mi blbě, když si představím, jak nadranej zkouším, kolik jízd za sebou zvládnu na centrifuze.
Nějak se mi nedařilo najít hospodu mýho ražení. Ani Vietnamci nebyli jistota. Byli nějaký nóbl a jídla u nich stály asi o stovku víc než v Lípě. Takže nakonec vyhrála zahrádka U Svatýho Václava. Knedlíčková polívka vyšla na pade, ale byla nějak mimořádná tím, že byla z kravské oháňky. Doufám, že ne z toho posranýho konce, ale z nějakýho masa od kořene. Nejlevnější hlavní jídlo byla kotleta, tak jsem si ji dal a nakonec jsem byl spokojenej, byla snad z půlky prasete. Pivo jsem si dal radši jen malý, Plzně v rádoby dobrých hospodách se bojím. Natočej vám gambáč a chtěj třicku.
U oběda už jsem studoval mapu. Začnu stylově. Hned nad soutokem našich největších řek. A pak hurá na sever. Přiznám se, že jakmile opustím hranice Českolipska, připadám si jako v cizině.
U soutoku jsem se kouknul doleva, doprava, neviděl nic zvláštního kromě Japonců, kteří si zuřivě fotili plavební kanál v domnění, že je to Labe. Už vidím, jak se doma chlubí vnoučatům. Ale jejich přítomnost se mi vyplatila, protože průvodce jim domluvil prohlídku kostnice v nedalekým kostele. Zeptal jsem se ho, jestli se k nim mohu přifařit, a on souhlasil.
Nikdy jsem v podobným zařízení nebyl. A moc jsem nepochopil jeho smysl. Hromady kostí, u země trochu plesnivých. Japonci zase fotili, jak kdyby měli stogigový karty. A to jsem myslel, že se tam fotit nesmí. Proč měl někdo potřebu ty kosti vystavovat? Průvodce se mi to snažil vysvětlit. Prý na nedalekým hřbitově nebylo dost místa, obzvlášť když byl mor. Tak vykopali staré hroby, kosti dali sem do sklepa a nový mrtvoly pohřbili do země. Aspoň jsem tady vyřešil jedno svý velký dilema. Chci bejt zpopelněnej. Anebo ať si mě vezmou na pokusy budoucí medici, ať viděj pořádný játra.
Sice mě ty hromady mrtvol fascinovaly, ale už jsem se těšil na čerstvej vzduch. Popadl jsem batoh a vedenej červenou značkou zmizel z centra. Po silnici jsem se táhl snad tři kiláky, než jsem konečně v Chloupku zapadl do nudného lesa. Tady by teda Mácha zrovna vydřenej nebyl. Jen jsem se utahal a musel si sednout. Cígem jsem svý formě sice nepomohl, ale aspoň bylo dobrým důvodem k pauze.
Mohly bejt sice tak tři čtyři hodiny, ale už jsem začal přemejšlet, kde složím hlavu. Obzvlášť když se po obloze honily mraky a některý vypadaly docela těžce. Došel jsem do Lhotky a v ní objevilukazatel na skalní byt. Naivně jsem si myslel, že jsou to nějaký jeskyně, který si okouknu, a večer si sem skočím schrupnout. Ale ouha, vylezl jsem do kopce, abych zjistil, že je to pobočka muzea zřízená v baráku, který je přilepený ke skále a jeho hlavní část je právě v ní. Tak tady nechytačka, zbytečný kilometr a hlavně stoupající únava.
Pak jsem uviděl chatky, ale byl to jen dětský tábor, zatím ještě po zimě zakonzervovaný. Ale nelitoval jsem, že jsem tady nezůstal. Trasa mě zase zavedla do lesa. A tady by se Máchovi líbilo. Dva rybníky na Pšovce. Na jedný straně cesty zarostlý břeh, na druhý skály, taky dva mlejny. A nad údolím se motala i železniční trať, o který jsem netušil, že ještě funguje. Jestli se někdy dožiju vnoučat, tak je sem vezmu na projížďku. Do Švýcarska taky některý jezděj na dovolenou jen kvůli tomu, aby se svezli vlakem. Ale nebyla to dobrá myšlenka. Hned jsem si vzpomněl na Terezu a na děti. Jak na mě všichni poslední dobou kašlali. Jak jsem jim furt nebyl dobrej. Maximálně jako kasička. Stejně by mě zajímalo, jestli mě třeba hledaj, nebo si zkrátka říkají, že jsem magor a je lepší, když tam nejsem. Možná ty moje prachy by chtěli. Ale co je dneska sto klacků? No asi dost, když nemusím už několik dnů do toho kolotoče práce, domov, práce, pivo, domov, práce. Moc jsem nepočítal, ale podle mě jsem utratil maximálně deset dvanáct tisíc. Takže by mi to mohlo vydržet v pohodě půl roku. No, to není moc. Ale stejně jsem nepočítal, že bych se flákal někde na sněhu.
První místo, který vypadalo nadějně, byl Harasov. Bylo to tam tak hezký, až mě bolelo. Ale z hradu zbyl jen sklep, skalní byt přímo nad rybníkem zdevastovanej a hlavně zamčenej. A kolem rybníka jsem žádný vhodný místo pro spaní nenašel. Ale chlápek, se kterým jsem se dal do řeči, mi doporučil hospodu. Bylo to necelý tři kiláky.
Padesátý šestý díl je zde.
Padesátý sedmý díl je zde.
Padesátý osmý díl je zde.
Padesátý devátý díl je zde.
Šedesátý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.