Věděl jsem, že je tady koupaliště s kempem, kdysi jsem tam přespal při výletu s dětmi. No ale to bylo fakt dávno a ani jsem si nevzpomínal, jestli jsme spali ve stanu, nebo v chatce. Spíš ve stanu, páč jsem škrt a chatka se mi zdála drahá.
V recepci jsme byli rychle hotoví – drahý byli stále, protože pronajímali chatku jako celek a ne po postelích. No, má to logiku. Kdo by asi chtěl spát s Karlem. Navíc stejně žádná nebyla volná.
„Kemp je ještě dole v Liběchově,“ nabízel mi studentík konkurenci, ale sám připustil, že tam to bude stejný.
Prohlídl jsem si mapu, která byla v recepci vyvěšená, a našel v ní hned čtyři jeskyně. Nakreslil jsem si do deníku trasu a zhruba i polohu mých potenciálních ubytoven. Všechny ležely podél žluté značky, takže mi přišlo jednoduché je najít třeba podle různých odboček. Ty jsem si poznačil taky. Stačilo však dojít k prvnímu označenému místu, abych byl ztracenej. Navíc hned to první místo byla nejenom jeskyně, ale celé umělecké dílo od stejného autora jako Čertovy hlavy – Harfenice. Jeskyně byla ozdobená sfingami, a kdybych se v ní rozhodl přespat, připadal bych si jako svatokrádežník. Představa, že mě v ní ráno objeví turisté, mě zrovna nelákala. Navíc stále nebylo zas až tak moc hodin a mohl se sem někdo ještě projít z kempu.
Další jeskyně byly dál od cesty, takže mi připadaly vhodnější. Jenže jak je najít? Našel jsem moc pěknou skálu mezi borovicemi, obešel ji ze všech stran, ale nikde nevytvářela převis. Dal jsem si nahoře aspoň cigáro, ale ani tam jsem neobjevil vhodné místo.
Hned u dalšího rozcestí bylo skalní okno, ale jestli to měla být další z jeskyní, to fakt doteďka nevím. Už byla úplná tma, když se mi podařilo objevit potenciální úkryt číslo tři. Byl jsem si jistý, že to bude ona. Tahle si skutečně zasloužila nést název jeskyně. Táhla se pod celým hřebenem. Jen měla na výšku tak čtyřicet centimetrů. Jen tak tak jsem se do ní nasoukal. Nikdy jsem neměl pocit, že trpím klaustrofobií – až tady. Zalezl jsem tak metr do hloubky, dál se mi opravdu nechtělo. Lesem se nesly zvuky, houkala sova, praskaly větve, snad i něco zachrochtalo, minimálně v mé fantazii. Jedinou výhodou, kterou jsem shledával, byla díra na druhém konci, díky níž jsem si byl takřka jistý, že jsem uvnitř sám.
Vytáhl jsem spacák a karimatku a hned se zastlal. Ještě ve spacáku jsem si znovu zakouřil a snažil se uklidnit. Já jsem fakt tramp, zasmál jsem se sám sobě.
Dokouřil jsem a zase vylezl. Vždyť fakt ještě není tolik hodin, zkusím ještě jeskyni s číslem čtyři, a když tak se vrátím. Jenomže v tý tmě jsem pro změnu nemohl najít původní cestu. Sešel jsem do údolíčka přímo pod vchodem do mého úkrytu, ale pak mi došlo, že jsem vlastně původně přišel z druhé strany. Sakra, během deseti minut jsem nevěděl, ani kde je cesta, ani kde je moje skála. Každý větší kámen, každý průsek v lese mě mátly. A do toho furt houkal nějakej puštík a jinej se mu zase ozýval nazpět. Jako když se domlouvají, co udělají s mojí mršinou.
Rozhodl jsem se moc se nemotat a vydat se zkrátka rovně. Ukázalo se to jako dobrý nápad, jen mě zavedl na nějakou širokou lesní cestu, která rozhodně nebyla tou, po které jsem sem přišel. Dal jsem se po ní doprava a asi po kilometru vyšel z lesa a přede mnou se otevřel výhled do krajiny, kterému dominovala osvětlená tepelná elektrárna. Mělník II. Tohle místo jsem znal, kdysi jsem si tady našteloval děti, abych si je vyfotil s chladícíma věžema na pozadí.
Zalezl jsem zpět do lesa a po ujití toho zbytečného kilometru a pár metrů navíc jsem stál zase před Harfenicí. Znovu jsem bojoval s chutízalézt si do vyzdobené jeskyně, ale znovu mi to přišlo stejně blbý jako přespat v nějaký kapli. I když tohle byl fakt kýč. Proč měl někdo potřebu uprostřed lesa tesat takovýhle ptákoviny? No a co, tak sem někdo ráno přijde a najde mě tu. Co je komu po tom? Navíc já toho určitě moc nenaspím a v pět budu už mít zase batoh na zádech. Navíc tady jsem neměl pocit, že na mě spadne strop, a měl jsem krásný výhled na širokou cestu.
Hezky jsem si vevnitř udělal pelíšek – dal si pod sebe nejen karimatku, ale i pár triček. Připravil si spacák a naposledy si zakouřil. Cítil jsem, jak se uklidňuju a fakt se na tu noc těším. Měl jsem podobný pocity jako před nedávnem v bunkru u Heřmanic. Jen jsem si nepředstavoval mobilizované kluky, který se vyjukaně chystali na válku, ale sochaře, co se šel projít a poprvé spatřil tuhle skálu. Okoukl ji. O týden později si přinesl nějaká dláta a do vedlejší skály vytesal první hlavu. Jak dlouho mu to mohlo trvat? Je taková hlava práce na jeden den nebo spíš na víc? Asi na víc. Takže sem asi chodil den co den. A kdo byl předlohou? Nějakej kámoš? Vlastně to byl vandal. Určitě to byla nějaká sázka s kámoši v hospodě. Nebo jim to udělal naschvál. Věděl, že sem choděj lovit prasata a budou v šoku, až svoje ksichty uviděj na skále. Nejspíš tady trénoval na ty Čertovy hlavy. A aby pak nevypadal jako buran, tak vytesal jeskyni se sfingama a dělal, že je to umělecký dílo.
Rozvíjel jsem ještě spoustu teorií, ale jak jsem postupně upadal do polospánku, motalo se mi už páté přes deváté. Nakonec jsem začal přemýšlet o tom, jestli dokážu vyjmenovat jedenáctku fotbalistů aspoň pěti evropských států. Dal jsem jako vždy Čechy, snad i Slováky, ale Němce už jsem nedopočítal.
Padesátý čtvrtý díl je zde.
Padesátý pátý díl je zde.
Padesátý šestý díl je zde.
Padesátý sedmý díl je zde.
Padesátý osmý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.