Přetočil jsem se na posteli a zjistil, že Miloš už je vzhůru a potichu si na notebooku něco prohlíží.
„Sehnals?“ zeptal jsem se ho rozespale.
„Nikde na netu nebyl, ale kámoš mi poslal nějaký skeny.“
Nevěděl jsem, co skeny jsou, ale asi to bylo lepší než nic.
„Pojď se schválně podívat, jestli nepoznáš ještě nějaký místa.“ Udělal mi místo vedle sebe na posteli. „Tohle je Bezděz, viď?“ ukázal mi jednu z fotek na notebooku.
„Jo, jo, když se jde nahoru, ta kaple je jasná. Fotil jsem tam před sto lety manželku.“ Trochu mě píchlo u srdce. Jako bych tu fotku měl před sebou. Byli jsme ještě svobodní, měla bělozelenépruhované kraťasy a opírala se o kámen pod kaplí. To jsem byl na Bezdězu poprvé. Pak ještě s dětmi a jednou sám, když jsem měl nějakej splín.“
„A tohle je Radobýl, viď? Z něj Mácha viděl hořící Litoměřice.“
„Ale prd. Na Radobýlu jsem sice nikdy nebyl, ale tohle je úplně někde jinde. A myslím, že odtamtud dokonce ani Litoměřice nejsou vidět. Tohle jsou takový kostelíky kousek odtud a to město pod nima nejsou Litoměřice, ale Úštěk. Byl jsem tam nedávno, takže jsem si na sto procent jistej.“
„Super, ukážeš mi to na mapě?“
„Já tam s tebou klidně i zajedu. Můžeš z těch schodů scházet jako Mácha.“
„Fakt?“
„No jo, baví mě to. Je to lepší, než chodit nesmyslně sem tam. Mám času dost. Jo, tohle je zase focený z Litoměřic nebo někde od nich. Ty dvě věže, to je Hazmburk. Podobně jsem ho viděl, když jsem nedávno spal na Mostce, to je rozhledna v Liťáku.“
„Jo, Hazmburk. Ten znám, kousek odtamtud se natáčel jeden díl majora Zemana, tak jsme tam s klukama vylezli. Ale přímo nahoře se asi nic netočilo. Aspoň o tom nevím. Jestli by ti to nevadilo, byl bych rád, kdybys se mnou zajel tam, kde film začíná. A pak bych si rád ujasnil, jak je to s tím Radobýlem. Zajel bych nad ten Úštěk“ poklepal na obrazovku. „Ale radši i na ten skutečný Radobýl, abych si byl jistej, že tam žádnej záběr nenatočili. Budou cenný i fotky ze skutečnýho Radobýlu.“
„Bez problémů, když to udejchám,“ řekl jsem a do koutku pusy si zasunul první ranní retko.
Než jsem dokouřil, Miloš skočil do stánku objednat kafe a párky. Nic lepšího k snídani nebylo. Ale i za tohle jsem byl vděčnej. Můj společník navíc jasně prohlásil, že všechno je na jeho účet.
Po snídani jsme rychle sbalili, bylo na něm vidět, jak je nedočkavej. Přejeli jsme do Zahrádek a nechali auto stát zase u školy.
„Je fakt, že to mohla bejt jakákoliv álej. Nemuseli to natáčet zrovna tady,“ zapochyboval trochu, když jsme se vydali stromořadím k bažantnici.
„A proč by jeden záběr natáčeli někde jinde a druhej pak tady?“ uklidňoval jsem ho.
„To bys koukal, co jsou filmaři schopný sestříhat. Ale asi máš pravdu, je to tahle álej. Nechceš se nechat někde vyfotit někde jako Mácha ty? Jsi mu docela podobnej.“
„Dyť umřel mladej,“ namítl jsem.
„Tak aspoň budou lidi vědět, jak by Mácha vypadal za stara. A tady je docela rovinka, můžem postavit stativ a zahrát si oba. On tady v tom úvodním záběru šel se svým bratrem.“
„Vůbec nevím, že Mácha měl nějakýho bratra.“
„Já bych to bez toho filmu taky nevěděl.“
A tak jsem si zahrál Máchu v té Milošověpotřeštěné hře. Kráčeli jsme směrem od Zahrádek a za náma cvakala samospoušť. Když byl asi po desátým pokusu spokojený, vypravili jsme se dál.
„Když bychom po týhle cestě šli až na její konec, je tam obora a v ní je Máchova vyhlídka. Ta ve filmu nehrála?“
„A máš aspoň trochu představu, co je z tý vyhlídky vidět?“
„To fakt nevím, byl jsem tam jenom v noci. Zrovna nedávno,“ vzpomněl jsem si na svůj infarktový zážitek s kozlem, kterej na mě vybafnul v jeskyni. „A taky je tam zámek,“ dodal jsem ještě. Ale to už jsme stáli na mostku. Miloš byl zklamanej, že na něm nebyly ty sochy. Nebyly ani ve vodě. Buď je někdo ukradl, nebo skončily v nějakým depozitáři.
Tentokrát se ze stativu fotit nedalo. Miloš se prodral křovinami pravýho břehu a snažil se s fotkou v ruce najít místo, odkud byl snímán Mácha, jak se svým bráchou stopujou povoz, kterej je odveze do Liťáku. Já mezitím postával na mostě a dělal, že stopuju imaginární vozidlo. U focení jsme se vystřídali.
„Budu publikovat tu lepší fotku. Ale myslím, že ti to jako Máchovi fakt sluší víc. Mohli bysme se někde stavit v krámě a koupit nějakej klobouk pro ty záběry z Radobýlu nebo Úštěku,“ navrhl ještě.
Připadal mi čím dál víc praštěnej, ale zase nemoh bejt tolik. Vždyť jen to vybavení muselo stát majlant… Určitě dost vydělával. Prostě nudící se Pražák. Přes tejden zavřenej v kanceláři, o víkendu zabíjí čas lovem záběrů z filmů.
„Tak co ten zámek v oboře?“ vrátil se k předešlému rozhovoru.
„No je tam. Ale podle mě na těch fotkách z tohohle filmu není. A jestli se tam natáčel nějakej jinej, to nevím.“
„Tak na něj pečem,“ rozhodl a my se svižnou chůzí vydali zpět k autu. V půlce cesty vytáhl telefon, a zatímco já šel dál, on se zastavil, opřel se o jednu z lip a s někým vášnivě telefonoval. Zničehonic se mi zastesklo. Po mém telefonu, po někom, komu bych mohl zavolat. Po Tereze a dětech. Musel jsem taky zastavit a začít polykat slzy. Do prdele, je to furt dokola. Jen mám chvíli pocit, že je mi trochu dobře, začne se mi stejskat po věcech, od kterejch utíkám. No, ty pičo, to je ale útěk, když jsi deset kiláků od Lípy. Smál jsem se sám sobě.
„Tak změna plánu. Už vím, co natáčeli v tý tvý oboře!“
Otočil jsem se k Milošovi. „Ty brečíš?“ zeptal se mě.
Padesátý první díl je zde.
Padesátý druhý díl je zde.
Padesátý třetí díl je zde.
Padesátý čtvrtý díl je zde.
Padesátý pátý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.