Karel H. – 21. DEN (odpoledne)

Dva Němci, pomalej číšník, zima, neošetřenej gambáč a popelníky nikde. 

„Můžu se zeptat, kolik tady stojí nocleh?“

„Máme plno, přijedou nějaký děti,“ odpověděl mi pingl místo odpovědi. Hmm, to to dobře začíná. Nedočkavě jsem dopil a vypadl.

Vydal jsem se cestou dolů k německý hranici. Lyžařská bouda, kolem který se povalovaly hromady dřeva a různejch soch z něj, mi přišla moc nóbl. Tu jsem si nechal na pozdějc. Daleko víc mojí představě nahrávala Lužická bouda, která byla ještě o pár metrů níž. Ta si na nic nehrála. Prostě taková horská putyka.

S chlápkem vevnitř jsem se rychle dohodl. Sice měla večer přijet nějaká banda mladejch, sraz třídy jeho syna nebo tak něco, ale prý jen neoficiální, takže jich bude do deseti a určitě všichni nebudou spát. Našel mi kamrlík úplně pod střechou, a když jsem prohlásil, že si vystačím se spacákem, nechal mě bydlet za sto pade za noc.

„Snad nebudou dělat velkej bordel a vyspíte se,“ řekl.

„V pohodě. Dám si vycházku na kopec, pak pivko a budu hned mrtvej. Ale potřeboval bych si někde vyprat a taky se voholit, jsem na cestě už dlouho.“

Ukázal mi docela prostornou koupelnu a šňůru za barákem, tak jsem si nejdřív přemách hadry, co jsem zrovna nechtěl nosit a čpěly jak tchoř. Fakt peklo, jak člověk za pár dnů zesmrádne. U věšení prádla jsem si dal retko. Vzpomněl jsem si na Terezu a hned jsem si dal facku. Jo, možná by ze mě měla radost, že by mě poprvý v životě viděla prát, ale určitě by u toho měla spoustu keců. „No, Karle, to si děláš srandu, ty pereš v tekutým mejdle. Kdes to viděl? A jak to ždímáš? Kdo to má pak žehlit? A nechceš ty slipy už vyhodit, dyť vypadaj jak hadr na nádobí?“

Tak jsem si dal facku ještě jednu. Ne, nebudu na ženský myslet ani v dobrým, ani ve zlým. Prostě mi budou ukradený. Nejsou. Vyhnu se každý obloukem.

Dokud byl klid, tak jsem se i oholil a pak teprv vyrazil do lesa. Trochu mžilo, takže vycházka nebyla to pravý ořechový. Začátek v pohodě, po rovině, ale pak se cesta nějak zdvihla a já zase cejtil ty svoje zkurvený kyčle. Naštěstí se šlo po serpentinách. Nahoře hovno vidět. Jen co přestalo kapat, zvedla se mlha. Občas jsem mezi mraky zahlídl německou rovinu, ale jinak vůbec nic. Ani hospodu tady nemají. Pochopil jsem, že tady stávala do války, ale pak ji někdo vypálil. Nevím, jestli Němci, aby ji neobsadili Češi, anebo Češi, aby nasrali Němce.

Dva Germány jsem tam taky potkal, ty samý, co v hospodě. Usmívali se na mě jako na debila a zdravili mě tím svým: Hallo! Odpověděl  jsem jim hezky po bavorsku: Grüß Gott! A myslel si, že od nich bude pokoj. Navzájem se fotili, jak kdyby dobyli Čumulangmu. Pak přišli za mnou, nacpali mi foťák a chtěli, abych jim udělal jednu společnou. Určitě byli teplí a bůhví, co si říkali, když pochopili, že jim prdrozumím. Na závěr ještě zamávali a rozloučili se. Určitě tvrdili, že se ještě potkáme. To by mi ještě chybělo. Uteču od ženských, zařeknu se, že je nechci ani vidět, a pak bych šel do trojky s německýma bukvicema. Oklepal jsem se odporem.

Pak jsem seděl sám na Luži, koukal na smrky na vedlejším pahorku a říkal si, že jsem na ně byl protivnej. Furt jsem na každýho protivnej. Vyrost ze mě hroznej morous. Ve dvaceti mi takoví lidi, jako jsem teď já, vadili. Určitě jsem si říkal, že takovej nebudu. Že se budu na každýho usmívat jak Jágr. A vím, že jsem si taky říkal, jak nebudu jako naši a nebudu svoje děti buzerovat kvůli hudbě. Ježíš, to bylo vždycky nekonečný. Jen, co jsem zesílil gramec, přilítl táta a ztlumil mi ho tak, že nebyl ani slyšet. Tak jsem ho znovu osolil, on zase beze slova přiletěl a ztlumil ho. Anebo měl naopak slov hodně. Prý to nemá pořádný texty, ty dnešní zpěváci neuměj zpívat, je to na tři akordy. Nevím, co si myslel, že budu poslouchat. Asi dechovku jako máma nebo Vondráčkovou jako on. Nechápu, jak na takových sračkách mohl ujíždět, když zažil padesátý léta a Elvise.

Jenže ti moji pacholci se do puberty taky nebránili Zeppelinům a Stounům. Pak se jim najednou z pokoje začaly ozývatnějaký sračky. Duc, duc, furt dokola. Často to byly někým pokurvený naše hity.Ale to oni už nevěděli. Když jsem na ně řval, Tereza mě krotila, abych jim nechal jejich názor. A když jsem to nechával být, hučela do mě: „To jim nemůžeš něco říct?“

Nevím, jak nebýt morous. Přece nebude moje cesta plná závazků. Karle, nezesmilníš, Karle, vyhneš se každý ženský, Karle, budeš se na každýho křenit. Karle, nebuď vůl.

Myslel jsem, že to nějak obejdu, ale nechtělo se mi bloudit, tak jsem se do svýho kutlochu vrátil stejnou cestou. Společnost se zrovna scházela. Divná třída, samý kluci. Všichni kolem pětadvaceti a u cigárka před barákem vedli nějaký na mě moc chytrý kecy.

Třicátý sedmý díl je zde.

Třicátý osmý díl je zde.

Třicátý devátý díl je zde.

Čtyřicátý díl je zde.

Čtyřicátý první díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.