Karel H. – 16. DEN – odpoledne

Počkal batoh na Karla? Stesk po Věře. Na pár pivech v Lípě. Bude spát mezi netopýry nebo doma?

Cestu jsem si nechtěl moc komplikovat, tak jsem šel rovnou po silnici do Dřevčic a pak Čertovou roklí na Chudý hrádek. Batoh přežil noc ve zdraví. Rozmýšlel jsem, co dál. Místnost na hradě byla ideální k přespání, ale na nocleh bylo sakra málo hodin. Asi bych usnul už teď, ale představa, jak se pak převaluju půlku noci a přitom se mi honí hlavou nějaký nesmysly, mě moc nepřitahovala. Ne, musím ještě něco podniknout. Nejlépe zmizet co nejdál. Pět kiláků od Holan jsem se necítil právě bezpečně.

Vrátil jsem se do Dřevčic a šel pomalu po silnici do Dubé. Budu stopovat a nechám se svízt kamkoliv, když to nebude do Holan. Zastesklo se mi po Věře, ta furt chtěla jezdit bez toho, aby znala nějakej cíl.

Jenže jsem nebyl nijak moc úspěšnej, za celou cestu mě minuly tři auta, ale ani jedno ani nepřibrzdilo, takže jsem byl za slabý dvě hodiny v Dubý. Dal jsem si U Nováků dvě piva a uzenou krkovičku s bramborovým knedlíkem a špenátem za šedesát korun. To se mi spravila nálada.

Asi kolem pátý jsem vylezl nahoru k benzínce a začal stopovat ve směru na Lípu. A hup, najednou to šlo. Vzalo mě třetí auto. „Čau, kam jedeš?“ šel rovnou na tykačku.

„Abych řekl pravdu, tak je mi to jedno. Prostě se někam přesunu, někde přespím a zase půjdu dál.“

„Ty si žiješ, já mám do prázdnin snad ještě měsíc.“

„Ty jseš učitel?“ došlo mi.

„No jo, v Kravařích, ale bydlím v Lípě.“

„Taky jsem dělal chvíli mistra, na Uranu. Bral bych mít zase dva měsíce dovolený.“

„Zase máš výhodu, že si ji můžeš vybrat takhle během roku a flákat se prázdnýma lesama. A co děláš teď, když už neučíš?“

Nevěděl jsem, jestli mu mám říct pravdu. Byl mi nějakej povědomej. Buď jsme se potkali někde v hospodě nebo v krámě. Skoro bych řekl, že jsme bydleli na stejným sídlišti.

„Já jsem teď bez práce,“ a vlastně jsem nelhal. S deseti áčkama jsem fakt už asi bez práce byl a kupodivu jsem byl natolik dobře naladěnej, že mě to vůbec nesralo.

„To ti nezávidím, ale vidím, že ses s tím vypořádáváš dobře. Prostě sis udělal dovču.“

Sjížděli jsme dolů na křižovatku v Jestřebí a já přemýšlel, jestli si nenechám zastavit, určitě jel do Lípy. Ale pak jsem dostal pokušení – vždyť jsem už v Lípě nebyl čtrnáct dnů, na takhle dlouho jsem ji neopustil celý manželství. Na dovolený jsme jezdili jen na tejden.

„Jo, řekl jsem si, že se na to na pár dnů vyseru, trochu si zavandruju jako zamlada. Už jsem na cestě přes dva tejdny.“

„Bejt už pátek, tak jsem si snad skočil domů pro krosnu a vyrazil na víkend s tebou.“

Po pravdě, moc jsem o jeho společnost nestál. Bůh ví, jestli to nebyl nějakej teplouš. A jestli byl učitelem celej život, taky nebylo úplně dobrý – zvědavej, přechytralej, za víkend by mi vykecal díru do hlavy. A zase se mi zastesklo po Věře. Dokonce jsem zalitoval, že jsem v Dubý nezačal stopovat na druhou stranu. I péro se mi postavilo. Ty vole, kdyby si toho všimnul, mohl si myslet, že teplej jsem spíš já, když se mi postaví, jakmile řekne, že pojede se mnou.

„A kam jedeš, domů?“ zeptal jsem se radši.

„Jo, do Lípy. Chceš vyhodit někde konkrétně? Bydlím na Severu.“

Tak to jsme se fakt mohli potkat, vedlejší sídliště.

Pokušení navštívit Lípu zvítězilo.

„Jestli to nevadí, vyhoď mě u Zippicha, v tý hospodě udělaný ze sámošky. U parku.“

„No, jasně tu znám. Ale mně je z březňáku blbě, tak tam nechodím.“

Projeli jsme Zahrádky a začali klesat k Lípě. Ten výhled jsem měl vždycky rád, ale zrovna byl takový opar, nebylo to ono. V centru jsem se ale skoro dojímal. Crystal, antík ve Zdislavě, muzeum. Připadal jsem si jak Sudeťák, co se sem vrátil dvacet let po válce.

Před Zippichem jsem rychle vyskočil z auta, a aniž bych se rozhlíd, zapadl jsem dovnitř. Bylo tam temno jako vždycky, to mi vyhovovalo. Pozdravil jsem se kývnutím s Andělem, co prodává na náměstí kytary a trsátka. Seděl tam s tou svou muzikantskou partičkou, pili kafe a malý piva.

Já teda březňáka taky nemusím, ale nemoh jsem si dovolit vysedávat na Střelnici. Bůhví, kde Tereza trajdá.

„Cigaretka by nebyla?“ Tak ten mi tady chyběl. Standa Holub. Dojetím mi málem ukápla slza. Byl jsem opravdu doma. Normálně bych řekl něco ve smyslu, že sám mám málo, ale teď jsem mu ji vyklep a ještě zapálil. Myslel jsem, že hodíme řeč a on mi vodvypráví některou ze svých historek, třeba o tom, jak nasypal své spící manželce do chlupů pepř a pak ji obvinil, že má filcky. Jenže on poděkoval a zase zmizel.

Vytáhl jsem si deník a u dvou piv si ho dopsal. Nechtěl jsem se moc picnout, páč jsem se bál, abych pak neudělal nějakou píčovinu, přece jen jsem dost blízko domova. Před osmou jsem to zapíchl, věděl jsem, že jezdí vlak do Boru, tak jsem sedl do lokálky a rychle zase Lípu opustil.

Vystoupil jsem ve Skalici. Jednou jsem tady byl s dětmi a vlezli jsme do podzemí. Sice je tam mříž, aby tam lidi neplašili netopýry, a prý se tam taky někdo ztratil. Ale s trochou šikovnosti se dalo mříží protáhnout. Jen jsem napoprvé netrefil správnou cestu a vlezl někomu na pozemek. Přece jen už byla tma a já měl v sobě čtyři piva. Hmm, mříž byla tentokrát nějaká bytelnější, nehrozilo, že bych se protáh. Taky jsem trochu ztratil odvahu. Stejně bych musel spát někde na kraji, bez baterky jsem si dál netroufl. Myslel jsem, že vylezu na kopec. Nahoře prý za Němců bejvala hospoda, třeba by se v nějakým koutě dalo přespat. Jenže svah byl z týhle strany moc strmej, tak jsem se na to po chvíli vykašlal a po cestě došel až k silnici, co vede na Pihel. No, tak k Buřtu fakt nepůjdu. Po chvíli jsem odbočil na cestu do pole, jakoby směrem zpět ke Skalickýmu vrchu. Vypadalo to, že pršet nebude, tak jsem si našel pěkný místo u zbytků památníčku na bůhvíco a vybalil si lůžkovin. Cítil jsem takovou zvláštní spjatost s tímto místem, takže se mi usínalo dobře jako už dlouho ne. Ani jsem moc nepřemýšlel, kam vyrazím další den.  

Dvacátý sedmý díl je zde.

Dvacátý osmý díl je zde.

Dvacátý devátý díl je zde.

Třicátý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.