Karel H. – 16. DEN – dopoledne

Setkal se Karel s ďáblem? Karel a Moodyho syndrom. Jak vypadá předváděcí molo u Kauflandu? Jak se měl v Drchlavě?

Jasný, že jsem jen tak poklimbával. Nakonec jsem se na to vyprd, zul se a potok normálně na dva kroky přebrodil. Chtěl jsem se dostat k té tvrzi, která je vidět dole z cesty, k  Vřísku, ale nebylo to vůbec snadný, přede mnou byla hradba skal. Šel jsem stále podél nich, až se mi konečně zazdálo, že bych se mohl vydrápat nahoru. Jenže jsem se při tom bloudění pěkně zamotal a moc netušil, kde vlastně jsem. Naštěstí mě v jednu chvíli zorientovalo auto dole na silnici a já si dal jakž takž dohromady, kde může být která světová strana.

Obora byla samozřejmě plná nočních zvuků. Ale tak nějak jsem si říkal, že maximálně narazím na spícího muflona. Konečně jsem byl nahoře a před velkou loukou. Opatrně jsem zůstal stát ve stínu, ale všude byl klid, nikde ani posed, na kterým by mohl sedět myslivec čekající na rozednění. Přesto jsem šel po levém okraji mýtiny a držel se stále v blízkosti stromů. Až mě překvapila silnice.

Silnice v oboře? No ale tak asi vede k tomu bývalému zámku, nebo co to bylo, řek jsem si. A taky že ano. Obešel jsem skálu a byl jsem přímo před ním. Zblízka a potmě vypadal o dost větší než dole od silnice. Evidentně byl dost vybydlený. Dovnitř jsem se ale bál, určitě jsou tam propadlé podlahy a nechtělo se mi skončit se zlámaným vazem tady, kde by mě nikdo nenašel několik týdnů.

Proti zámku byl vchod do jeskyně, která mi přišla bezpečnější. Škrtnul jsem zapalovačem a opatrně sehnutý vstoupil. Asi to bylo vykutaný člověkem, možná nějaké sklepy. Zdálo se mi, že šlapu po něčem měkkým, tak jsem si na to posvítil. Fůůůůj! Místo písku byla podlaha posypána tisíci kozích bobků. Oklepal jsem se hnusem a začal couvat. Najednou za mnou něco zamečelo. Ty vole, v první chvíli jsem si myslel, že je to čert. Mělo to obrovsky dlouhý a zahnutý rohy. Bradu a vykulený oči. Dostihly mě symptomy Moodyho syndromu, hlavou se mi začal promítat celý můj život. Všechno pěkný i to zlý. Přihazovalo se to na obě misky vah a já si říkal: Sakra, přece nemůžu jít do pekla! Zase tak hroznej jsem nebyl. To až v posledních dnech. A ten skleník? Ten člověk si to zkrátka zasloužil. Byl to křivák!

Pak to rohaté opět cosi zamečelo a uskočilo do tmy. Došlo mi, že šlo o nějakou přerostlou kozu, spíše kozorožce. Proboha, co to tady v tý oboře chovají? Já čekal muflony, daňky, jeleny a on divokej kozorožec.

Vyšel jsem na prostranství a zjistil, že z dalšího vchodu jeskyně vychází celý stádo. Asi jsem jim vlez do chlívku. Byl jsem zpocenej až na zadku, ale zároveň měl skvělej pocit ze zážitku. Takových bych chtěl víc. Třeba nakonec narazím i na ty zubry za Mimoní.

Do jeskyně se mi už nechtělo a do zámku taky ne, takže jsem skončil na pískovcový vyhlídce, odkud bylo vidět až nějaké město v dálce. Asi teda Lípa, protože nic tak velkého blíž být nemohlo. Jen jsem si nebyl jistý, že z Lípy je vidět sem. Opřel jsem se o strom a zase na chvíli zabral, ale byla zima až nesnesitelná a já se musel hýbat. Naštěstí se začalo rozednívat, takže jsem se mohl lépe zorientovat. Přemýšlel jsem, kam může vést silnice, po které jsem k vrcholu dorazil. Nejspíš k hájence, co je vidět, když se projíždí bažantnicí od Zahrádek. Tam jsem jít netoužil, mohl bych narazit na hajnýho a těžko bych mu vysvětloval, co tady dělám. Navíc už celý Holany určitě věděly, že nějaký vandal zpustošil jednomu jejich spoluobčanovi zahrádku. A ani se mi nechtělo jít zpátky stejnou cestou. Zase ten potok a přelejzání plotu.

Vyrazil jsem teda po silnici, ale když se začala stáčet doleva, odbočil jsem z ní a šel dál rovně lesem. Asi po hodince jsem uviděl mezi stromy volný prostor, jenže se mi do cesty postavil plot. Tak jsem šel dál podle něj až k nějaké silnici. Při přelézání vzala bunda definitivně za své, ale vyhazovat ji se mi nechtělo. Zahřeje, jen se v ní nesmím nikde objevit na veřejnosti, vypadám jak poslední vandrák. Bezdomovci od Kauflandu byli za větší modely.

Blbý bylo, že jsem vůbec nevěděl, co je to za silnici, táhla se někam do skal jako na Kokořínsku. Do kopce mě to nelákalo, ale nevěděl jsem, jestli neskončím v Holanech, když půjdu doleva. Těm jsem se chtěl vyhnout co největším obloukem.

Takže jsem nakonec do toho kopce šel a narazil na okraj vesnice, která se jmenovala Šváby. Připadal jsem si fakt jak někde jinde než na Českolipsku. Vůbec jsem netušil, že kousek od Lípy nějaký takový místo je, prostě mi to nějak uniklo. Ale nikde ani noha, takže jsem trochu uhnul doleva. Cesta vedla mezi skalami, škoda, že jsem si nenechal to kolo, mohla to být pěkná vyhlídka.

Konečně jsem narazil na větší silnici, ale ani na ní jsem nepotkal auto. Připadal jsem si, jak když vypukla a zase rychle skončila třetí světová. Nikde ani noha. Zůstal jsem sám na světě. Navíc někde, kde jsem si vůbec nebyl jistý. Až asi po půl hodině jsem natrefil na ukazatele směru. Doleva Chlum, to mi moc neříkalo, sice jsem na to jméno narážel, ale netušil jsem, kde přesně si ho vybavit. Doprava byla Drchlava, tu jsem znal, přes ni jsem určitě někdy jel. Navíc za Drchlavou musely být Dřevčice, za Dřevčicemi Chudý hrádek a na Chudým hrádku můj batoh.

Sláva. Byl jsem zachráněnej, navíc se ke mně konečně blížilo nějaké auto. Vypadal jsem sice jak po souboji se šavlozubým tygrem, ale přesto jsem zkusil naznačit, že bych se nechal popovízt. A světe, div se, zastavil mi párek staříků. Nejeli sice moc daleko, právě jen do Drchlavy, ale i takmi udělali radost. Bydleli hned vedle zdevastovanýho kostela a dokonce mě pozvali na kafe. Byl jsem trochu ostražitej, ale zřejmě se k nim události v Holanech nedonesly.  Anebo ty události nebyly vůbec tak významné, že by se jimi někdo kromě toho debila zabýval. 

„Přespal jsem na Chudým hrádku, šel se projít a trochu zabloudil,“ nakecal jsem jim.

„No jo, no, ona kdysi nad údolím vedla turistická značka, tak občas někdo narazí na nějaký její zbytky a pak se objeví až tady u nás v Drchlavě,“ vysvětloval mi chlápek, zatímco jeho paní mi zalejvala staročeskýho turka.

„Ten kostel vypadá dost zdrchaně,“ kývnul jsem bradou k  budově.

„Teď už je aspoň vidět, ale dřív byl úplně zarostlý křovím. Za komunistů to byl sklad zeleniny. Neměl se o to kdo starat, celá vesnice byla německá a prakticky všichni odsud odešli. Jenom pár roubenek patřilo Čechům a ty odešli taky.“

„A vy tu bydlíte na stálo?“

„Teď v důchodu skoro jo, ale jinak jsme taky normální luňáci. Jestli se o podobné věci zajímáte, tak kus dál v lese je ještě kaple. Tu nedávno zrekonstruovali, ale asi dlouho nevydrží. Lidi si ničeho neváží.“  Ukázal mi za louku, přes kterou vedla od jejich domu cesta.

„Spíš mi vysvětlete, jak se dostanu do Dřevčic,“ vybídl jsem ho. Do lesa se mi moc nechtělo. Už bych hrozně rád měl zase všechny svoje věci pohromadě a co nejrychlejc odsud zmizel.

Dopil jsem silný kafe, několikrát poděkoval za pohostinnost a vysvětlil jim, že na Chudým hrádku mám batoh a nechci o něj přijít.

Dvacátý šestý díl je zde.

Dvacátý sedmý díl je zde.

Dvacátý osmý díl je zde.

Dvacátý devátý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.