Karel H. – 12. DEN

Karel bilancuje cestu i svůj život. Co mu zkazilo rande? Ořechy jsou svinstvo. Umělecké reprodukce několika obrázků z Karlova deníku. S kým má nevyřízené účty?

V noci jsem se budil jen zlehka, slyšel jsem nějaký nezvyklý zvuky, snad od myší. Ale možná se mi to jen zdálo. Probudil jsem se, když už bylo světlo. Vyzkoušel jsem, jestli jsou odemčený dveře na věž, a vylez nahoru. Nádherný výhled na město i daleko za něj. Hlavně Hazmburk mě dostal, tam bych se měl taky vypravit.

Kdysi jsem tam vlastně byl na jednom čundru či spíše na rande s babou odsud z Liťáku. Taky stopem. Ráno jsem nějak nemyslel na to, co si oblíkám, a až cestou mi došlo, že mám snad ty nejsepranější slipy, co jsem tenkrát nosil. A hlavně s dírou v rozkroku. Vůbec nevím, proč už jsem je dávno nevyřadil a neřek mámě, ať si z nich udělá hadr na mytí voken.

Vylezli jsme na kopec a pak skončili v nějakým ořechovým sadu pod ním. Byla docela žhavá, bylo dobrý počasí, a tak začala tlačit na pilu. Snažil jsem se z toho kvůli těm trenkám nějak vymotat, a tak jsem si hrál na romantika, nasbíral pár vořechů a všemožně ji vopečovával. Když se mi začala drát do kalhot, řekl jsem něco ve smyslu, že nemám chuť, ale nabídl jsem jí, že se můžu snažit rukou. To byl další průser – po chvíli zjistila, že mám ruce od ořechů celý černý a i ona teď kalhotky, samozřejmě původně úplně bílý. Prostě masakr. Doprovodil jsem ji ještě do Liťáku, cestou se asi stokrát omlouval, ale pak už mi neodepsala ani na pohled.

Otevřel jsem okno a zapálil si. Po chvíli přijel pod věž favorit a z něj vystoupil číšník, co mě večer obsluhoval. Myslel jsem, že mě zjebe za to, že hulím ve věži, ale místo toho na mě zakřičel, ať přijdu na snídani, až budu mít chuť. Takhle fajnově se ke mně dlouho nikdo nechoval. Dal jsem teda ještě jedno retko, skočil si do koupelny omejt se a oholit a teprve po tom slez do prázdný hospody.

„Tak jak jste se vyspal?“

„Suprově, jako dlouho ne. Fakt tady můžu přespat ještě jednu noc?“ zeptal jsem se.

„Máte zaplaceno, tak proč ne, ale hulit choďte přes den sem dolů nebo ven, ať vás nikdo moc nevidí. V noci je mi to jedno.“

Přinesl mi několik rohlíků, obloženej talíř, já se najedl a zalezl jsem si do svýho kutlochu. Ležení mi dělalo dobře, ty svoje hnáty jsem obzvlášť při chození po schodišti dost cejtil. Zase jsem dopsal deník a pak nevěděl, co dělat.  Číst jsem neměl co, tak jsem si jenom tak vypisoval, co bych moh podniknout.

1. Vždycky jsem toužil spát někde u železniční trati pod širákem a celou noc poslouchat, jak jezděj vlaky.

2. Měl bych navštívit některý kámoše, na který jsem neměl celý roky čas. Když jsem makal ve Varnsdorfu, kámošil  jsem s Fandou, co hrával v kulturáku. Taky vůbec nevím, co dělá Pepik – kuchař. Od té doby, co mě odtamtud vyrazili, jsem se neukázal. Prostě jsem se sebral a šel radši do dolů. Janka, nejlepšího kámoše z vojny, jsem neviděl od jeho svatby, ale fakt nevím, jestli budu mít chuť jet do Piešťan.

3. Sliboval jsem si, že okouknu, jak přibraly moje ženský. Obzvlášť Katka, co dělala u huculů v Krkonoších, teď musí bejt dobrá porce. Takový bradavky jsem ale od tý doby už nikdy neviděl. Zapřemýšlel jsem, jak se jmenovala ta holka tady z Liťáku. Byly to dvě kámošky a podle mě se jmenovaly obě Ivany. Jedné jsem říkal Inka a druhé Iva. Která byla ta, co jsem s ní nakonec chodil? Kurva, to je let. Bydlela v takový vile hned za kolejema, fascinoval mě u nich obývák, vešel se do něj i klavír a směrem do zahrady měli takový polokruhovitý okno nebo možná celou zimní zahradu. Třebakdybych šel podle kolejí, ten barák poznám. Jenže já už nevím, jak byla příjmením.  Seznámil jsem se s nima na čundru a skončil s oběma na diskotéce, v noci mě vzaly k nim na chalupu kousek za město. No, na chalupu, byla to spíš druhá vila. Na záchod se jim vešel i pisoár, pak už si pamatuju jen to, že jsme spali všichni tři v patře na dvojitý posteli a já koukal přes zábradlí dolů do haly. Nic jsem si k nim ale tenkrát nedovolil, byl jsem trochu trouba a ony v tý době byly ještě panny, tedaaspoň mi to tvrdily.

4. Taky mám nějaký nevyřízený účty, ale nechci předbíhat. Jeden maník má u mě ale slušnej vroubek. Tuhle křivdu jsem nikdy nevydejchal a doteď mi leží v žaludku. Pokud se mám na týhle cestě očistit, tak budu muset vyřídit i tuhle věc.

5. Chtěl bych si najít nějakou jeskyni a vydržet v ní aspoň tejden. Tejden bez lidí, jestli to vůbec jde. Najdu si nějakýho fleka v prostoru, nanosím si tam jídlo a zkusím pár dnů s nikým nemluvit.

Skočil jsem si ven na cigáro. Sedl jsem si k němu na zahrádku pod věží a číšník mi automaticky přinesl pivo. Ten chlap je zlatej, čte mi myšlenky. Bylo fajn mít vyřešenej dnešní nocleh a jen tak sedět u piva.

Vzal jsem si nakonec deník dolů a piva si dal ještě tři. Hlavou mi letělo, že kromě tejdnu v nějaký jeskyni bych si naopak mohl dopřát aspoň tejden v nějakých lázních. Vždycky jsem něčím takovým opovrhoval, ale když jsem tak seděl venku, uměl jsem si to představit- někde se poflakovat mezi bábama, sedět u kafíčka v cukrárně, večer jít na taneček. Prachů jsem si vzal dost a skoro je neutrácím. Ještě mi je někdo šlohne a já si pak budu nadávat.

A jak jsem byl čím dál tím víc vožralej, tak jsem přemejšlel i o tom, že až všechny tyhle body splním, stavím se ve Vysočanech za Věrou a hodíme někde řeč o tom, jaký to bylo. A třeba jí i prásknu, že jsem do ní byl chvíli málem zamilovanej. A pak se mi zastesklo po dětech a taky po Tereze. Najednou jsem měl zase hroznou chuť se sbalit, seběhnout na Horní nádraží, sednout si do prvního vlaku a vrátit se domů. Dyť ještě stále nejsem pryč ani čtrnáct dnů, to by ještě furt museli pochopit. Nejsem přece, kurva, blázen. Padesát let jsem vyšlapoval, tak snad se dá prominout, že člověk vypne. No kurva, nic takovýho!!!

V pěti mě máma odvedla do školky. Najednou, z ničeho nic, celý dny jsem byl doma v pohodě, pak senáhlerozhodla, že bych měl bejt mezi dětma, a odvedla mě do hnusnýho hranatýho baráku. Od tý doby furt něco musím. Vstávat, někde bejt osm hodin zavřenej. Školka, škola, vojna, práce. Furt, kurva, něco musím. I na rodinnou dovolenou jsem musel.

A tu školku si pamatuju doteďka. Úča mě strčila do třídy a mě zaujaly takový dřevěný zvířátka, co jsem vždycky chtěl. Jenže si s nima hráli dva tlustý kluci, a tak jsem hned první den dostal po držce. Doteď si jejich jména pamatuju: Janda a Hořčic. Tak ty bych mohl taky navštívit. Určitě už mají nějaký bajpásy, nestojí jim a nemůžou kvůli tučnejm játrům chlastat. To já ještě jura, chlastám si, srdce skoro necejtím a včera jsem měl slušnou erekci. A možná o mě stála slušná mladá baba.

K poslednímu pivu jsem si dal smažáka, pak se ještě za světla vyškrábal do schodů a rozhod se, že prostě budu ležet, čumět do stropu a čekat, až usnu. Až ráno si rozmyslim, čím vlastně začnu.

Devatenáctý díl je zde.

Dvacátý díl je zde.

Dvacátý první díl je zde.

Dvacátý první díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.