24. září 1873 přijel po jedné hodině odpolední do České Lípy vlak z Bakova nad Jizerou a z něho vystoupil s příručním zavazadlem v ruce spisovatel a odpovědný redaktor Národních listů Jakub Arbes. Odpovědný natolik, že si musel odsedět v českolipském vězení trest za články, které ani sám nenapsal.
Poněmčelé město spisovatele nijak nezajímalo a nebýt jeho práce v Národních listech, zřejmě by ho ani nikdy nenavštívil. Ale lidské osudy jsou spletité a stávají se věci, které dělat nechceme, ale musíme.
Jakub Arbes do České Lípy musel, stal se nejslavnějším vězněm našeho města, a my se dnes můžeme projít místy, kterými procházel i on.
Z nádraží se mu naskytl pohled na panorama města, které dnes už vidět nemůžeme. Líbil se mu pohled na věže radnice a kostela Všech svatých? Možná si ho v koutku oka všiml, protože nespěchal, tento den se mu do délky vězení už započítával. Cestou se stavil na poště a poslal telegram svojí ženě Josefíně. Došel na náměstí a trochu se zde porozhlédl (usoudil že „na každém druhém domě sedí rakouský orel“). V půl čtvrté odpoledne se došel představit prezidentu krajského soudu Theodoru Watzlovi.
Prvních deset dnů vězení strávil ve věznici v dnešní Nerudové ulici č. p. 627. Budova byla postavena po roce 1787 a sloužila do roku 1850 jako chudobinec. V tomto roce se z budovy až do roku 1896 stalo vězení. Za tři roky po přestavbě se sem nastěhovalo asi 25 sirotků. Za 1. světové války sloužil objekt vojákům a po válečných útrapách až dodnes slouží školství.
V době Arbesova pobytu bylo toto místo nehostinné, zapáchající od odpadních jam a bez přístupové cesty, kam i zaměstnanci chodili neradi. Arbesovi se tu nelíbilo, naštěstí zde nebyl dlouho. Po deseti dnech byl přemístěn, zřejmě na přímluvy svých přátel z Prahy. Putoval do dnešní Moskevské ulice č. p. 679, kde byl umístěn krajský soud s několika celami a byty pro zaměstnance. Na počátku 19. století zde stály tři domy, které vlastnil Franz Elbl. Ten je nechal zbourat a postavil budovu kartounky. Ta sloužila i dalšímu majiteli Emanuelu Müllerovi, který výrobu potiskování látek zastavil ve 40. letech 19. století. Město od něho budovu koupilo a v roce 1850, kdy se Česká Lípa stala na pět let krajským městem, zde zřídilo zemský a později krajský soud. Stejně jako věznice v Nerudově ulici i budova krajského soudu slouží až do dnešních školství, a to od roku 1901, kdy byla opravena a dostavěna do dnešní podoby.
Status politického vězně v Rakouské-uherské monarchii neznamenal těžký zločin. Arbes se mohl dvakrát denně procházet po dvoře, jídla měl dostatek a v poledne si mohl nechat posílat pro pivo. To mu ale nechutnalo, své ženě napsal, že je kyselé. Arbes byl slušný a bezproblémový vězeň. Stal se oblíbený v rodině žalářníka Vincence Perlíka, který v budově bydlel ve služebním bytě. Zvláště služka Marie si ho velmi oblíbila, proto ji mohl svěřovat dopisy pro Josefínu, které Marie odnášela na poštu, aniž by prošly cenzurou. Žalářník měl tři kočky, i ty Arbesovi krátily dlouhou chvíli. Personál mu za mírný úplatek trpěl i vzdálené procházky k břehu Ploučnice či rozhovory s místními občany. Počátkem roku 1874 zůstávaly večer dveře cel otevřené a spisovatel toho zpočátku využíval k návštěvám spoluvězňů, se kterými klábosil a popíjel čaj nebo grog. Později svou celu večer neopouštěl – „vězni jsou nudní a nestýkám se s nimi“ – vyčteme z jeho dopisů. Arbesa navštěvovali příslušníci českolipské české menšiny, kteří jeho proces sledovali a dokonce při předposledním procesu sepsali protestní petici. Navštívila ho i žena Josefína s dětmi. Dlouhé chvíle a osamělost vyplňoval vězeň čtením Národních listů a místních novin (Leipaer politisches Wochenblatt), studiem jazyků a psaním. Dopsal zde romaneto Sivooký démon. Vzpomínky na vězeňský pobyt zakomponoval do romanet Akrobaté (1787) a Duhový bod nad hlavou (1900).
Arbes neměl příležitost prohlédnout si Českou Lípu důkladně. Nenavštívil ani dnešní hostinec Arbes, kde byl v nepřítomnosti odsouzen. Zájezdní hostinec zde postavil v roce 1826 bývalý šafář Christopher Kockert, který ho nazval U šafáře Christela. Byl dobře umístěn a prosperoval, proto ho majitel v roce 1836 rozšířil. Jeho prestiž vzrostla po roce 1840, kdy zde byla vybudována silnice na Zákupy. Hostinec byl přejmenován a nesl název Hostinec Vévody ze Zákup. Náleží k němu i velká zahrada, kterou při slunných dnech využívali hosté, také se zde pořádaly cvičení místního Sokolu. Spolkovou místnost zde měl i pěvecký a tělocvičný spolek Vpřed. Hostinec se až do dnešních dnů stal centrem společenských událostí, má bohatou historii zde uspořádaných plesů a večírků. Ty probíhaly ve velkém sále v prvním patře, který se stal i zasedacím místem porotních soudů. V roce 1915 zde byli ubytováni vojáci 18. pluku. Od roku 1918 je zde opět hostinec.
15. října 1874 vypršela doba trestu. Jakub Arbes, aniž by se zdržoval, odjel do Prahy ke své rodině a přátelům. Byť s ním bylo slušně zacházeno, odloučenost od blízkých, osamělost a cizí prostředí způsobilo, že po čtyřech letech shrnul své dojmy z vězení takto: „Co vířívalo za dlouhých bezesných nocí duší mojí ve vězení českolipském, vzpírá se líčení.“ Na tuto dobu vzpomínal nerad, evokovala v něm smutek, osamělost a pocit ztraceného času. Vězeňské prostředí mělo vliv i na jeho tvorbu, byl jím svazován, psalo se mu těžce. Rád psal dopisy své ženě, ve kterých utěšoval sebe i ji.
„Však těch několik neděl rovněž tak uprchne a pak si zavejskneme. Pak budou děti zase zpívat:
Je to - netto – bajonetto -
táta píše romanetto -
máma zase „čmáranetto“ -
Julča s Olgou „čvaňhanetto“
a tak budeme zpívat.“
