„Na polích na Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,
je možná slyšet skřivánky,
zde dole kanóny jen svoji píseň řvou.“
Úryvkem básně Na polích ve Flandrech od kanadského lékaře Johna McCrae, který sloužil na západní frontě v Belgii, může začínat každá oslava Dne veteránů. Autor ji složil v květnu roku 1915, poté co zemřel jeho kamarád. Jako lékař ošetřoval raněné a umírající vojáky. Těžce nesl krutosti války, utrpení a bezmoc nad umírajícími. Smrt blízkého člověka byla tou poslední kapkou, která ho donutila vypsat se ze svého žalu, umocněného krásným májovým počasím a pohledem na rozkvetlé vlčí máky. Na konci téhož roku ji publikoval anglický magazín Punch. Báseň se stala symbolem Velké války a do dnešních dnů je rozkvetlý vlčí mák považován za symbol veteránů. Ve válečném konfliktu, kterého se zúčastnilo 32 zemí, zemřelo 8,5 miliónů lidí. Těm jsou věnovány hřbitovy a pomníky ve městech a na vesnicích po celém světě a lidé na nich dodnes, zejména na Svátek zesnulých, zapalují svíčky.
Ve válce bojovalo 74 miliónů vojáků. Ti, co přežili, se stali válečnými veterány. Tito hrdinové si zasloužili ocenění. Proto byl 11. listopad vyhlášen Dnem příměří. Oficiálním svátkem se stal v roce 1926, v roce 1954 byl americkým kongresem přejmenován na Den veteránů. Už rok po válce proběhly oslavy. V západní Evropě se stal tradicí, slaví se tam již 95 let a zejména v Londýně a Paříži se slaví okázale a za velké účasti veřejnosti s látkovými či papírovými květy vlčích máků zapíchnutými na klopách a límcích sak a šatů. Po necelých sto letech už nabyl i jiného významu. Pojem veterán a symbol vlčí mák se vztahuje na všechny vojáky navrácených z válečných konfliktů.
V České republice se tento svátek začal slavit pozdě - až v roce 2001. V poválečných letech jej zcela zastínil vznik republiky. V našich městech (i v České Lípě) se v tento den pořádají pietní akty, kterých se ale zúčastňují většinou jenom bývalí vojáci, veřejnost o tuto tradici zatím nemá zájem. Přitom osudy lidí, kteří zažili Velkou válku, jejich potomky zajímají. Děti, vnuci i pravnuci uchovávají uniformy, medaile, fotografie, pohlednice i deníky svých bojujících předků, rozsvěcují svíčky u pomníků padlých a s dojetím čtou deníky svých otců, dědů či pradědů – těch, kteří padli v zákopech i těch, kteří přežili a své vzpomínky sepsali až později. Pro nás jsou tyto prosté zápisy obyčejných lidí mementem a varováním. A tím jsou i další sloky básně Johna McCrae, který se konce války nedožil, zemřel v lednu 1918.
My však už nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
Na polích flanderských.
Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochoděň a vy ji neste dál.
Kdyby Vám uhasla, vzpomeňte na ten žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.
Zdroj reprodukcí: internet