Zahubí Českou Lípu sídelní rakovina?

Když se mě v jednom rozhovoru ptali, co pokládám za největší problém České Lípy, odpověděl jsem, že je to problém dvacetitisícového města se čtyřiceti tisíci obyvatel. Na více než dvojnásobek  jejich počet stoupl mezi roky 1970 a 1990. Město se stalo velkonoclehárnou pro zaměstnance uranového průmyslu, který se v té době rozeběhl ve strážsko-hamerské oblasti.

Kromě bytů chybělo skoro všechno, jakkoliv tehdy bylo ve městě postaveno několik mamutích sídlištních škol, dva obchodní domy a jeden dům kulturní. Ten náhlý nárůst počtu obyvatel  přinesl kromě jiného takové sociální a bezpečnostní problémy, s nimiž  ty dnešní nelze srovnávat, jakkoliv dnešní stesky jsou mnohem hlasitější.

    Za poslední dvacetiletí se mnohé napravilo, rozhodně už nechybí obchody, dokonce  jejich další nárůst lidem vadí, což se projevilo třeba v protestech proti pouhému záměru stavby nové nákupní galerie na parkovišti u Banca. Také tlak na místa ve školách poklesl, částečně kvůli celkovému snížení počtu obyvatel, částečně kvůli poklesu porodnosti. A zvýšený zájem o mateřské školy brzy odezní. Co stále neodpovídá velikosti města, to je kulturní zázemí, a to přes rozvoj mnohých kulturních aktivit. Lze si to snadno ověřit na městském rozpočtu, porovnáním množstvím peněz, které jdou na kulturní aktivity třeba s těmi, které si dokáže vylobovat  sportovní byznys. Ale snad nejlépe to dokládá  příběh  českolipského divadla. Výmluvné je už to, že ze záměr stavby  se časem zredukoval na pouhou přestavbu. A i ta se přesouvá z roku na rok, z jednoho volebního období do druhého. Přitom nové divadlo, nové kulturní aktivity na něj vázané, by určitě zvýšily zájem vzdělanějších a kulturně založených vrstev o Českou Lípu. Jejich zastoupení je dle oficiálních statistik ve městě menší než ve městech srovnatelných velikostí, a doplácíme na to všichni. Podobně by se dalo hovořit třeba o peripetiích s městskou knihovnou.

   Ve stejném období se však objevilo nové nebezpečí, ohrožující fungování města stejně jako vylidňující se paneláková sídliště se zhoršující se sociální skladbou obyvatel. Jsou jím rychle se rozrůstající sídliště domkářská na jeho okrajích a v příměstských oblastech, typicky v Žizníkově, Heřmaničkách, ve Vlčím Dole. Chybí v nich skoro všechno. Ve všední dny se vylidňují, ráno stovky jejich obyvatel nasedají do aut a odjíždějí do zaměstnání, vezou děti do škol, způsobují nikdy dosud nevídané dopravní zácpy. Odpoledne se vše opakuje opačným směrem, pak ještě jednou za nákupy a s dětmi za zájmovou činností, večer pak za zábavou. Tato domkářská sídliště neplní funkci města, slouží hlavně k bydlení. Chybí to hlavní, tedy dostupnost  obchodů, základních služeb, škol, kulturních a dalších zařízení v docházkové vzdálenosti, dokonce v domě nebo v ulici, což je komfort, který v posledních sto rocích vedle většího množství pracovních příležitostí především lákal venkovské obyvatele do měst. Ten útěk z měst se sice zdůvodňuje touhou po klidu a zdravém životním prostředí, ale znečištěné životní prostředí se určitě nezastaví na okraji satelitu, spíše naopak, když tam tak naroste automobilový provoz. Navíc  třeba satelit mezi ulicí Českých bratří a Rasovou Hůrkou těsně sousedí se Svárovem, jehož ovzduší patří i kvůli převažujícímu lokálnímu vytápění k nejhorším ve městě. A klid je při převažujícím životním stylu také spíše iluzí. Třeba řev motorových travních sekaček je tu dnes rozhodně větší problém než v centru města nebo na sídlištích. Nehledě na bezpečnostní problémy, přes den převážně opuštěné satelity přitahují třeba pachatele majetkové trestné činnosti stejně jako přes den opuštěné domy na sídlištích. Obecně lze říci, že redukce  důležitých funkcí stejně jako biologický organizmus ohrožuje i organizmus městský.

  Bohužel, málokdo si to ohrožení uvědomuje. Zhruba před rokem a půl schválený územní plán nově vymezil velké plochy  pozemků pro domkářskou výstavbu. Například, kdyby se opravdu zastavěly všechny nové stavební pozemky táhnoucí se po úpatí Špičáku od Staré Lípy ke Starým Ladům, vyčnívaly by ze zástavby jen věž bývalé rozhledny a les pod ní. Obyvatelé  sídlišť by přišli o všechny rekreační plochy, kam mohou odpoledne nebo o víkendu na procházku, pokud nemají čas a možnosti vyrazit za odpočinkem  mimo město.

   Nedosti na tom, město musí nové stavební pozemky zainventovat, musí k nim přivést vodu, elektřinu, plyn, datové sítě, musí je odkanalizovat, vybudovat místní komunikace, což stojí desítky a stovky miliónů. Někdy to musí dělat dokonce za soukromého investora, jak se teď stalo třeba ve Staré Lípě. Nově vybudované sítě jsou v takovém stavu, že je nelze zkolaudovat a užívat, takže se zoufalí domkáři obrátili o pomoc právě na město.

   Přesto všechno už muselo město zadat dvě změny nového územního plánu, obě na žádost soukromníků, kteří žádají změnu využití pozemků s funkcí zemědělské půdy, krajinné zeleně, zahrady, dokonce lesa – na stavební pozemky. Přitom už do současnosti je několik pozemků s lesem ohroženo kácením, jeden dokonce vykácen (viz připojené fotografie). Kdyby tento trend pokračoval, může to změnit i vodní poměry a mikroklima v blízkém okolí města. Že ne k lepšímu, není asi třeba zdůrazňovat.

Pokud by město novým žádostem vyhovělo,  staly by se stavebními pozemky třeba louky mezi cyklostezkou Varhany, bývalým skladem u Benziny a silnicí na Horní Libchavu. Nebo rozsáhlé zemědělské pozemky mezi areálem garáží AMK na Slovance, Dolní Libchavou a lesem směrem k Dubovému vrchu.

    Město by místo toho mělo dodržovat obecné zásady územního rozvoje České republiky, které výslovně varují před nekontrolovatelným šířením  zástavby, této sídelní rakoviny, do volné krajiny. Zvláště, když  často jediným nebo aspoň hlavním důvodem   je pozemková spekulace, snaha vydělat na rozdílu mezi původní a novou cenou pozemků.

   Jako dítě si pamatuji, že v okolí měst bývala příměstská zemědělská hospodářství, velká zahradnictví, dokonce se skleníky, aby se zelenina a další výpěstky, zásobující město daly produkovat  když ne celoročně, tak aspoň po větší část roku. A dnes a denně čerstvé sklizené vozit do města. Módní farmářské trhy rozhodně nejsou dnešním vynálezem, fungovaly po staletí, i když se jim tak neříkalo, a ta příměstská hospodářství je zásobovala. I dnes by bylo rozumné je v okolí měst mít místo těch satelitů. Už proto, abychom  zeleninu a ovoce nemuseli dovážet třeba z Holandska, Itálie, dokonce až ze zámořského Chile.

    A město by se mělo rozvíjet především v intravilánu, měla by se využít volá místa, zbořeniště, takzvané brownfieldy. Rozvoj by to neměl být chaotický, ale podle dobře zpracovaných architektonických návrhů,  mělo by mít obchody a služby pohodlně v dosahu, měly by tam být klasické ulice s dostatkem zeleně, s vnitrobloky pro denní rekreační aktivity a vybavené pro bezpečné trávení volného času dětí, aby se nemusely vydávat třeba na hřiště přes půl města. Jen to může přesvědčit lidi dnes prchající do satelitů, že je to dost nepřirozená a nepohodlná móda být jednou nohou ve městě a druhou v satelitu a několikrát za den se trmácet tam a zpět.

                                                                                                                 PhDr. Miroslav Hudec