Neustále jsme svědky či přímo účastníky diskuzí o městské autobusové dopravě. Komentáře jako „zase ten autobus jede prázdný“ nelze přejít bez otázek a argumentů k nim.
O tom, že toto téma mně, ani mým kolegům v klubu zastupitelů KSČM není cizí, svědčí skutečnost, že rozpočtovaným finančním prostředkům na městskou dopravu věnujeme patřičnou pozornost nejen při každém sestavování rozpočtu města, ale i v průběhu roku. Výsledkem je nezvyšování výdajů na městkou autobusovou dopravu a snaha o její přiblížení se k přepravním potřebám obyvatel města.
Vzhledem k rostoucím nákladům dopravce a rozpočtovaným finančním prostředkům není reálné zachování dopravního výkonu beze změn. Ovšem je třeba mít na vědomí, že pouhé rušení spojů bez náhrady nemusí vést k požadovaným úsporám, ale může zhoršit kvalitu dopravní obslužnosti a v neposlední řadě i znamenat odliv cestujících.
Princip regulace autobusové dopravy by měl spočívat v tom, že správce dopravy zpracovává oběhy tak, aby byly zajištěny přepravní potřeby obyvatel města a město mohlo být obslouženo menším počtem vozidel, tedy i hospodárněji, než je stávající stav.Na spojích, kde se přepravuje trvale méně cestujících, je třeba nasadit autobusy s menší kapacitou a spoje, které vykazují minimální počet cestujících, je třeba revidovat. Ušetřené finanční prostředky mohou být použity na navýšení počtu spojů v exponovaných časech. Je třeba zabývat se nastavením taktu a o něm důrazně informovat obyvatele města. Není třeba si pamatovat celý jízdní řád, cestující prvotně potřebuje vědět, že z jeho zastávky odjíždí autobus například vždy každou hodinu v patnáctou minutu.
Hlavními zdroji úspor je tedy použití levnějších vozidel s nižší spotřebou, nižší počet vozidel a zvýšení tržeb díky novým cestujícím. Nový systém musí umožnit za stejných nebo nižších finančních nároků zajistit takový počet spojů, které zabezpečí požadovanou úroveň dopravní obslužnosti.