Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže. Kdyby jen každý jednotlivý člověk na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil: zajisté by se i celá země šťastného stavu neminula. Pročež také myslím, aby každý raději malé nedůstatky okolo sebe, ku kterých zdvihnutí moc jeho stačí, napravoval, místo planého stesku na všeobecné veliké nedůstatky, které jeden napraviti nemůže.
Tak bychom se zajisté dříve velikého rozkvětu vlasti své dočkali. Předkové naši vymyslili překrásné přísloví: Poruč, a udělej sám; a dobře by bylo, kdybychom se všichni dle něho vždy a ouplně řídili.
Jen jazyk prozrazuje, že to bylo napsáno už před 168 lety, v lednu 1846. Politolog Bohumil Doležal do publikace Karel Havlíček / Portrét novináře vybral a stručně komentoval Havlíčkovy myšlenky, které stojí za pozornost i dnes. Dokonce právě dnes! Uvedu jen pár odstavců z tematického oddílu o obci a občanství.
Pouhé pohromadě bytí, vedle sebe bytí beze všelikého vědomí, bez vzájemnosti není ještě obec, a nejlepší příklad takové společnosti vidíme při stádě, které hnáno jsouc kamkoli od pastýře svého, ačkoli opravdu ve společnosti žije, přece žádných výhod z toho neužívá, ba naopak ještě škodu trpí, jelikož jedno druhému jen pastvy užírá a překáží. Nemůže se tedy stádo nazvati obcí, proto že jeden úd druhému nepomáhá, proto že nemají společného účele svého. Tak též by se obcí nazývati neměla vesnice neb městečko, kde lidé pouze vedle sebe bydlí, toliko sobě překážejíce a škodíce, aneb aspoň žádného šlechetného vyššího společného účele nemajíce. Proto jest obec, jest společnost, aby co jednotlivý sám dovésti nemůže, spojené síly dokázaly: pásti se ale může každé zvíře samo, k tomu nepotřebí stáda. Stádo jest jenom pro pohodlí, pro zisk pastýře, ale obec má být pro pohodlí, pro zisk všech.
Má-li se však zevrubněji udati oučel obce, snadno se ve třech slovech zahrnouti může, kteréž jsou jistota, pokrok a svoboda občanů; obec totiž má poskytovati občanům svým co možná nejvíce bezpečnosti proti všelikému jim hrozícímu zlu (jistota), má jim poskytovati co možná nejvíce a nejsnadnějších prostředků ke všelikému pokroku v dobrém (pokrok), neobmezujíc však při tom bez nevyhnutelné potřeby svobodu jejich. Čím více podává obec občanům svým jistoty, pokroku a svobody, tím dokonalejší jest, žádná však obec, co svět světem bude, nepodá úplnou jistotu, nejvyšší pokrok a úplnou svobodu.
Svoboda není snad bezuzdná nevázanost, nýbrž přirozená duchu lidskému samostatnost, aby se obec bez potřeby do osobních záležitostí občanů svých nemíchala nepřekážejíc jim ve volném obcování. Hlavní základ svobody a vůbec dobrého zdaru jest ve všem veřejnost, kterážto všechny jiné dobré ústavy za sebou vždy přivede. Pravda se světla nebojí.
Více zajisté záležeti musí občanu jednotlivému, aby se ku př. v jeho obci (městě neb vesnici) s jměním obecním moudře hospodařilo, než na tom, jak se ve státu celém hospodaří. I ta okolnost při tom povážena býti zasluhuje, že jest nesnadno celý stát a jeho ústavy opravovati, což jen obyčejně několika málo vyvolencům osudu zůstaveno jest: každý ale skoro, byť i sebe nepatrný člověk, může vždy šlechtiti a zvelebovati jednotlivé obce, buď příkladem nebo poučením svým. I sebe menší opravdivá drobná činnost jest prospěšnější, než veliké neuskutečněné a nemožné záměry.
Další oddíly knihy se zabývají Havlíčkovými názory na Rusko, na potřebu politického realismu (v kontrastu třeba proti planému radikalismu Karla Sabiny, jehož uvažování mělo už tehdy rysy marxistického socialismu), vztahy k sousedním národům, náboženství aj. Autor knihy zdůrazňuje překvapivé paralely mezi XIX. stoletím a naší nedávnou historií: Na Havlíčkovi mne vždycky fascinovalo to, jak pádně, srozumitelně a naléhavě se vyjadřuje k politickým záležitostem své doby. Důvod je jednoduchý – ta doba a ty události se v mnoha ohledech příšerně podobaly tomu, co museli zažívat lidé mé generace. Jsou to skoro jakési archetypy, vezměme je pěkně po řadě: léta 1844-1847 a 1963-1967. Starý, prohnilý režim se pomalu, až příliš pomalu, ale zároveň nezadržitelně hroutí. Člověk už může veřejně říci leccos, co má smysl, musí si ale dávat pozor, aby do toho nezaplétal pod tlakem různé polopravdy: „Buďte prostí jako holubice a opatrní jako hadi!“ Je možné doufat, že za to jednoho nezavřou, to ale neznamená, že by mu nemohli zavřít hubu. Havlíčkovo redaktorství v Pražských novinách na počátku roku 1848 viselo na vlásku. – Léta 1848 a 1968: z ničeho nic se otevřela zlatá brána do svobody. Zdá se, že je možné psát a říkat úplně všechno. To je ovšem pravda jen zdánlivě. Křehkou svobodu je třeba bránit nejen před jejími zjevnými nepřáteli, ale i před lidmi utrženými ze řetězu. Hysterické přehánění jí škodí stejně jako ustrašená opatrnost. Specifikem naší dnešní doby je, že sdružuje rizika i šance všech těch, které jsem zmínil, tak nějak dohromady. Z každé má něco... (http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/52315/co-by-k-dnesni-politice-rekl-karel-havlicek.html)
Havlíček zemřel předčasně v 34 letech, o to je jeho dílo úctyhodnější: V Praze se mu (až na výjimky) jeho bývalí známí většinou vyhýbali. Zkrátka přivezl si s sebou do Čech svou brixenskou izolaci. Propadal depresím. Ve vyhnanství byl pouze tři a půl roku. Čtyři roky jej dělily od hanebného konce Bachova režimu. Bylo mu pouhých čtyřiatřicet let. A tuberkulóza u něho propukla plnou silou. V létě 1856 dostal dr. Josef Podlipský (Havlíčkův osobní lékař) od svého pacienta, který tehdy pobýval v lázních Šternberk u Slaného, dopis plný podivných gramatických chyb. Protože tušil, o co jde, odjel spěšně za ním. Havlíček už o sobě prakticky nevěděl: nemoc zasáhla mozek. Podlipský ho odvezl do Prahy k Jarošovým (bydleli v dnešní Havlíčkově ulici, v biedermeierovském domě naproti Masarykovu nádraží). Havlíček si ještě poručil, aby mu přinesli list papíru, a pohyboval po něm rukou, jako by psal. Zanedlouho – 29. srpna 1856 – zemřel.
Dával jsem záměrně hlavní slovo Havlíčkovi. Je vlastně docela tristní, že Havlíček – a i Masaryk, který na něho politicky navázal – tak naléhavě hovoří k dnešku. Nestačí mluvit o našich velikánech s úctou, stavět jim pomníky a ve výročních dnech pokládat věnce. Mnohem důležitější by bylo nespojovat si Havlíčka jen s maturitním výčtem básnických děl a epigramů – ale zamýšlet se nad jeho články. Ne jednou za rok.
Doležalův Portrét novináře může posloužit jako fundovaná čítanka. V závěru úvodní kapitoly autor shrnuje: Svobodná společnost se nebojí přiznat si své chyby a hříchy a otevřeně o nich hovořit. Je schopna tolerovat nepříjemné, kritické názory, protože ví, že pokud jsou oprávněné, vyplatí se to, a pokud ne, nejlíp se to pozná ve svobodné veřejné rozpravě. Také ví, že nepříjemné, kritické názory zastává zpočátku jen velmi málo lidí. Havlíček šel v té věci příkladem vstříc. Samozřejmě, že přitom chyboval a mýlil se (kdo taky nechybuje a nemýlí se), a že je o těch chybách a omylech třeba otevřeně hovořit. I když je odpočteme, zbudou tři věci, tři pojmy, tři hesla: demokratismus, politický realismus, kriticismus. Na nich může česká politika, bude-li chtít, stavět i dnes (zdá se, že se jí ovšem moc nechce).
Nemůžeme to zatím zkusit sami, každý na úrovni své obce? Časem tak ovlivníme i politiku celostátní. Už 24 let totiž neplatí alibistické dělení na „oni“ a „my“: obec přece spoluvytváříme všichni a nic nás nezbavuje společné odpovědnosti.