„Roku 1680 řádila morová rána v Lipém a v okolí velmi ukrutně; překročivši odtud hranice České, do Mišně a do Lužic přešla, vítězíc mocí větší, nežli Alexander, - jak v Dobranově 1702 farář Jan Jiří Heindschel poznamenal, vrátivší se r. 1680 z theologických studií z Messiny Sicilské, strašnými zprávami o moru tom byv polekán.“
Epidemie provázely historii lidstva po staletí a svědčí o tom i zápis v časopise Památky Archaeologické a místopisné z roku 1864. Zápis pokračuje takto: "Ač tehdejší purkmistr Baltasar Elbel s lékařem Krištofem Jänlem a ranařem Pinertem o Lipé pilnou péči měli, přece jen se nedala nákaza nijak vystrnaditi z města, zachvátivši v 7 měsících 520 obyvatelů. Nevida purkmistr odnikud lidské pomoci, učinil s obcí slib, že postaví na náměstí sochu nejsv. Trojice, že dají v kostele Mariánském vystavěti oltář, a že svátek obětování panny Marie každého roku slaviti budou, postíce se před ním a rozdávajíce chudým almužnu. Jaroslav hrabě ze Sternebrka, biskup tehdy Litoměřický, schválil pobožný tento slib dne 27. Září 1680."
Začal jsem pátrat po příjmení Elbel. V současnosti ho má v Česku 33 lidí, plus 24 žen s přichýlením -ová. Nejvíce na Opavsku (7), na Českolipsku už nikdo, a nejblíže na Lounsku (3). A tam jsem objevil Janu Elbelovou, která se k mé velké radosti věnuje rodokmenům a hodně mi pomohla s pátráním po historii tohoto rodu, jehož člen, purkmistr Baltasar Elbel, se zasloužil o výstavbu jedné z nejvýznamnějších památek České Lípy – morového sloupu. Po několika dnech povídání jsem nakonec zjistil, že Jana Elbelová je kolegyně, učitelka přírodopisu na základní škole. Navíc mě opravila – údaje o počtu držitelů jména Elbel jsou z roku 2016 a jí se v roce 2018 narodil syn.
Jana Elbelová ve svém koutku
Na rozjezd malé série o Elbelových jsem paní Janě Elbelové, která své jméno získala po svatbě, položil pár otázek. Sluší se ji představit, protože z materiálů, které za několik let dala dohromady, budu většinou vycházet.
Jak dlouho se pátrání v rodokmenech věnujete?
V roce 2013 jsem v pozůstalosti mé babičky našla rodinnou bibli, kterou v roce 1878 dostali moji praprarodiče ke sňatku. Od té doby do ní zapisovali narození i úmrtí členů rodiny i některé jejich životní příběhy. To byl impulz, který mě přivedl ke genealogii. Nejprve jsem vlastně jen tak klouzala po povrchu – zajímalo mne, kdy se kdo a komu narodil, koho si vzal a kdy zemřel. Sestavovala jsem jen vývod předků, a navíc jsem upřednostňovala mužské linie a ženskými se tolik nezabývala. Relativně brzy jsem tak došla na hranice svých možností – zejména co se týče čtení starého písma. A tak jsem se vrhla na předky z manželovy strany. Až s postupem času a zkušeností jsem se začala zajímat o podrobnější osudy i členů širší rodiny, využívat různorodé zdroje a orientovat se i ve starých textech. Pořád se má člověk co učit. Opakovaně se tedy vracím k oběma rodokmenům a zdokonaluji je nějakých osm let.
Vím, jaké nadšení jsem měl, když jsem zjistil, z jakého rodu pochází můj děda. Jeho předci byli rasové. Dohledat se tak dá tisíce potomků rasovských rodů, které většinou byly různě provázané. Jak to bylo u vás, když jste objevila původ rodu Elbel?
Předci z otcovy strany byli vesměs zemědělci, žili staletí v jedné oblasti, stěhovali se maximálně o pár vesnic vedle. Z počátku mi tento rod připadal trochu fádní. To bylo samé „sedlák si vzal dceru sedláka a měli spolu 8 až 10 dětí“ a to se prakticky opakovalo po několik generací. Když jsem pak ale rozpracovala i ženské linie, ukázalo se, že tak fádní můj rodokmen není. Objevila jsem například celou jednu větev mlynářů.
To Elbelovi byli pro mě už od začátku zajímaví. Byli to vesměs zaměstnanci dráhy a úředníci, kteří se stěhovali za prací tam, kde je bylo zrovna potřeba. Tchán, nejstarší žijící Elbel v rodině, věděl poměrně hodně o svých prarodičích i jejich sourozencích, takže bylo čeho se chytit. Dochovalo se také dostatek dokumentů a fotek. Při dalším pátrání v matrikách jsem se dostala do roku 1807, kdy si justiciár (úředník se soudní mocí) Julius Moritz Elbel bral v Humpolci Barboru Bubákovou. Bohužel tam stopa končila. O jeho místě narození i o jménech rodičů zápisy mlčely.
Na stopu českolipských Elbelů mě přivedl tchán, když mě upozornil na existenci opata Mauritia Elbela z oseckého kláštera. Na Wikipedii jsem se dočetla kdy a kde se narodil a pak v různých článcích i něco o jeho sourozencích. Mohla jsem tak hledat v matrikách další informace. Na webu o České Lípě jsem následně objevila tři purkmistry s příjmením Elbel. Ukázalo se, že jsou to tři generace téže rodiny, která se věnovala cínařství. Za mnoho informací pak vděčím článku pana Panáčka ve sborníku Bezděz 2011 (PANÁČEK, J. - Českolipské cínařství. Vyšlo ve sborníku Bezděz 2011). Ačkoli mnoho indicií nasvědčovalo propojení českolipských Elbelů s „mým“ Juliem, neměla jsem až donedávna přímý důkaz. Ten jsem našla až v protokolu snoubenců získaném z archivu v Pelhřimově. Bylo to pro mě veliké uspokojení, protože jsem takový důkaz hledala několik let. Potvrzení tohoto napojení mě povzbudilo k tomu, abych využila i dosud nevyužitého archivu v Litoměřicích (až to situace dovolí), kde je uložena například korespondence opata Elbela a snad také nějaké dokumenty ohledně dědických řízeních této rodiny.
Ženich z Český Lípy a nevěsta z města Hradiště předstoupili přede mně faráře Humpoleckého Titul. Pan Julius Elbel obojích práv advokát u města Humpolce justiciár, s šlechetnou pannou Barborou pozůstalou vlastní dcerou po + panu Jozefovi Bubákovi z města Hradiště, a u přítomnosti svědků vyznali, že v stav svátosti manželství vstoupiti míní a poněvadž pan ženich svobodný a své vlastní vůle, Panna nevěsta pak povolení od svého poručního úřadu Schloss Kloster 21. června 1807. Prokázal já jsem je i jejich svědky strany všech právních duchovních i městských překážek bedlivě vyptával a vyslejchal, však žádné překážky neshledal, proto připustil, aby dle dispensací čes. král. král. úřadu čáslavského ad 19. srpna 1807 jedenkráte za třikrát veřejné prohlášení, pak slavně v stav svátosti manželstva potvrzeni byly. Že žádné překážky mezi nima není, nejenom všichni podepsali, ale i slíbili kdyby toho potřeba byla, že své vyznání s přísahou svrditi chtějí.
V Humpolci dne 22. srpna 1807.
Je v rodině někdo další, kdo se rodokmenům věnuje? Zejména rodu Elbel.
Ne, aktivně se bádání věnuji jen já. Ale mám to štěstí, že se mám se svými objevy komu pochlubit. Ať už mé sourozence nebo manželovu rodinu výsledky mé badatelské činnosti velice zajímají. Tchánovi jsem k jeho 70. narozeninám věnovala prvovýtisk rodinné kroniky, kterou jsem sepsala na základě jeho vyprávění a mého bádání. Stále do ní dopisujeme další a další poznámky a nově nalezená fakta.
Pro bratra k 50. narozeninám jsem zase namalovala obraz s vyobrazením stromu, v jehož kořenech jsou zapsáni předci rodu Krotil.
Provozujete i genealogickou turistiku, jezdíte do míst, kde Elbelovi žili?
Tak na to zatím nedošlo. Navštívila jsem jen pár hřbitovů, kde jsem hledala hroby předků. Ale ne z rodu Elbelů.
Jana Elbelová s jedním ze svých rodů
Co DNA testy? Jdete i touto cestou? Zjistila jste něco zajímavého?
Ano, genetickou genealogii jsem objevila asi před rokem a půl. Hodně mi pomohla FB skupina „Genetická genealogie“, o kterou se starají přední čeští vědci z oboru. První, koho jsem otestovala, byl právě tchán. Dostal ode mne testovací sadu pod stromeček. Příjmení Elbel je dle dostupných zdrojů odvozenina od zdrobněliny křestního jména Albrecht. Zní německy, takže se nabízelo, že do Čech přišli Elbelové ze západu. V Německu také žije nejvíce nositelů tohoto příjmení – asi 450, zatímco v České republice je to kolem 50. Výsledky autosomálního DNA testu nepřinesly žádné velké překvapení. Jedná se o takovou evropskou směsici západní, východní a severské DNA. Mezi Finy má ale tchán velké množství shod, takže směr odkud jeho předci přišli, odhaduji na severozápad. Pro potvrzení by ale byl třeba podrobnější tzv.“Big-Y test“, který zkoumá pouze přímou mužskou linii.
Dále jsem otestovala i tchýni, tam se snažím díky testům DNA odhalit jednoho neznámého otce v rodu. A v současné době čekám na výsledky testů mých tří sourozenců a mého. Díky metodě tzv. vizuálního fázování se pokusím sestavit DNA profily již zemřelých rodičů, respektive všech prarodičů. V různých databázích k tomu určených pak lze vyhledávat osoby, s níž sdílíte nějaký úsek DNA, což může výrazně pomoci i při řešení nejrůznějších genealogických záhad. Ovšem jsem teprve na začátku cesty, která bude ještě trvat mnoho let.
Jana Elbelová je členkou Chomutovského ostrostřeleckého sboru. Je to spolek zabývající se historií - zejména dobou pozdního Rakouska-Uherska - a pokračující v tradici ostrostřeleckých společností. Autorkou fotografie je Erika Mithoferová.
---
Předchozí díly naleznete: