O Vánocích jsem se znovu zastavil u Zdeňka Jelínka. Když jsem ho v Holanech navštívil poprvé, nevěděl jsem, do čeho jdu. Netušil jsem, že je přes svou nenápadnost představitelem toho skutečného undergroundu, který přece jen na Českolipsku existoval.
Přestože nebyl ani muzikant, ani malíř, deset let spolupořádal svobodné výstavy umělců ať již v soukromých domech na Svárově nebo volně v přírodě, v údolí Pekla. Pomáhal s tištěním a distribucí knih a časopisů, které se za vlády komunistů neměly k lidem dostat. Byl držen ve vazbě, stíhán, zbaven svobody. Veřejná bezpečnost samozřejmě dělala problémy mnoha lidem, ale jen na málo z nich měla opravdu pifku. Už v jednom z minulých dílů jsem zmínil, že podle dokumentů šlo na Českolipsku především o tři lidi – Vojtěcha Deyla, Miloslava Vašinu a právě Zdeňka Jelínka. K nim lze přiřadit v Pekle „chalupařícího“ Ladislav Lise.
Při druhé návštěvě jsem se zaměřil především na získání co nejvíce tipů na další osoby. Zejména umělce, kteří se prezentovali na výstavách a dalších setkáních. Dnes bych vám chtěl představit Luboše Plného.
Pocházel ze Svárova a v osmdesátých letech ho kontaktoval přímo Zdeněk Jelínek, protože věděl, že se pokouší vystavovat. Mně se na něj podařilo sehnat aktuální kontakty, několikrát jsme si vyměnili e-maily, telefonovali si. Bylo evidentní, že není v úplné pohodě, navíc zmínil i negativní zkušenost s článkem v Mladé frontě Dnes. „Nerad se vyjadřuji do tisku, který se výslovně neorientuje na výtvarné umění. Takovéto prezentaci se raději vyhýbám. Neberte to nějak osobně.“
Nakonec jsem ho ale přesvědčil, aby nám aspoň umožnil publikaci některého z jeho současných děl a zároveň ho představit formou životopisu. Jde mi především o to, upozornit na dalšího člověka, který je s Českou Lípou spojený. Luboš Plný mi tedy poslal katalog ke své výstavě, s tím, že pokud se to bude hodit, mohu použít jakoukoliv kresbu.
Z katalogu jsem použil také jím autorizovaný životopis.
„Už jako dítě byl osudově přitahován dvěma fenomény: výtvarnou tvorbou a anatomií. Pitval zdechliny zvířat, v dospělosti se účastnil řady pitev lidských mrtvol a absolvoval hrobnický kurz. Po základní škole se odešel učit elektromechanikem do Nymburku. Na internátě sice panoval polovojenský režim, na druhou stranu se Luboš ale vymanil ze starostlivého dohledu rodičů, kteří mu jako jedináčkovi věnovali nadstandardní pozornost. Zmatený z nastalé svobody začal chodit za školu a psal si nesmyslné omluvenky. Jeho přestupky kupodivu nikdy „nepraskly“, což ho povzbudilo k dalšímu pokoušení limitů. Také na vojně měl problémy s dodržováním disciplíny, jeho anabáze nakonec skončila na psychiatrii. Byla u něj diagnostikována simplexní schizofrenie, která není obvykle provázena halucinacemi, ale vyznačuje se postupným uzavíráním se do sebe, desocializací apod. Tehdy začal intenzivně studovat psychiatrickou a medicínskou literaturu, což mu umožnilo orientovat se ve svých duševních stavech a snáze je zvládat.
Po vojně pracoval šest let jako elektromechanik u Českých drah. V 27 letech mu byl přiznán invalidní důchod. Luboš odešel do Prahy, kde pracoval jako uklízeč v Domě módy, prodavač v antikvariátu, hlídač v galerii a malíř cínových vojáčků. Od roku 1989 stál modelem na Akademii výtvarných umění, kde usiloval o získání doposud neexistujícího titulu „akademický model“. Za tímto účelem intenzivně zdokonaloval své tělo a nashromáždil množství doporučení odborníků, studií, lékařských zpráv a fotografií, ve kterých se stylizoval do póz postav z dějin výtvarného umění. Roku 2000 mu rektor AVU Jiří Kotalík kýžený titul skutečně udělil. Luboš si vytvořil specielní razítko „Luboš Plný – akademický model“, které se stalo identifikačním znakem jeho výtvarných děl. Život i tvorbu Luboše Plného výrazně poznamenalo těhotenství jeho partnerky Lucie, narození syna Vincenta (2005) a následný sňatek (2007). Posledních sedm let se intenzivně věnoval rekonstrukci domu na okraji Prahy pro svoji rodinu.“
Připomínám, že zmínka o Luboši Plném byla i v díle o Mirce Kadlecové, kde jsem také poprvé viděl jeden z jeho obrazů. Věnovaný byl Ivaně Janelové, dnes Honsnejmanové. Poprosil jsem ji, aby na Luboše zavzpomínala, aby zde nebyl jen „suchý“ životopis.
„S Lubošem jsem se seznámila v roce 1985. Začala jsem pracovat v LŠU a Luboš tam učil výtvarku. Představila nás Jana Langerová a všichni tři jsme si padli do oka. "Liduška" byla plná zajímavých lidí, a tak se stále něco dělo. Chodili jsme do filmového klubu a na neoficiální výstavy, besedy, divadla... Na jedné vernisáži, kde jsem recitovala, jsem poznala manželé Spiegelovi, kteří nás s Lubošem tak trochu adoptovali.
Byli to velmi vzdělaní a kultivovaní lidé, kteří pak vycestovali do Austrálie. (Já jsem "zdědila" jejich knihovnu plnou poezie a Luboš odborné knihy. Také jsem díky nim bydlela dvacet jedna let na náměstí.) Všichni jsme se několikrát do týdne scházeli a povídali si o literatuře, architektuře a výtvarném umění, fotografování. Půjčovali si knihy a radovali se z "úlovků" samizdatových knih a později z knížek Jazzové sekce. (To jsem pak po revoluci zúročila, když jsem měla v českolipském rozhlase po drátě pořad samizdatové literatury.) Dalším zajímavým kamarádem Luboše byl, a asi je, Honza Nevole, kterého budeš znát ze seskupení Fabrikanti, nebo z jeho natáčení "plastelínového" filmu. Určitě by byly zajímavé jeho vzpomínky, dělali s kluky zajímavé věci i v oblasti výtvarného umění. Luboš moc nechce, aby se o něm mluvilo, ale jednu hezkou vzpomínku na něj mohu zveřejnit.
Jednou našel na mém stole šedé stíny na oči. Posadil mě na židli a začal mi tou šedou stínovat obličej. Když byl hotový, tak se na mě dívala úplně jiná holka, a přece já. Ale kromě toho to byl dokonalý "obraz". Až z toho mrazilo, byl to velmi intenzivní a intimní zážitek. A nabízelo to spoustu otázek: Vidí mě takhle? Chtěl by tu namalovanou? Která jsem já?
... s Lubošem se stále potkáváme, většinou na jeho výstavách v Čechách, ale vystavuje hodně v cizině, např. v Japonsku, Francii atd. Luboš je konceptuální umělec a mám pocit, že i svůj život pojednal jako určitý koncept, který den po dni naplňuje.“