Sice vás s neoficiální kulturou Českolipska seznamuji už několik let já, ale i já mám své průvodce. S pochopením atmosféry šedesátých let mi nejvíce pomohl Petr König, dobou pozdější mě provází Zdeněk Jelínek. Právě u něj se v květnu konala výstava nazvaná Nostalgická vzpomínka na neoficiální výstavy neoficiálního umění v České Lípě a okolí. A mě těšilo, že aspoň trochu ho k uspořádání akce vyprovokoval náš seriál. Asi po týdnu jsem ho poprosil, ať mi dá zase na někoho tip. Připomněl mi, že některé výstavy se pořádaly u Jana Nevoleho doma, v rodinném domě na Svárově.
Sešli jsme se stylově ve svárovské hospodě. Honza přišel v montérkách rovnou z práce, ze svých stavebnin. V tašce měl několik dokumentů, kterými se nyní snažím prodrat a dát je dohromady s tím, co mi vyprávěl.
S jeho jménem jsem se během psaní seriálu setkal už dvakrát. Poprvé, když jsem se sešel s Jaromírem Petržílkem nad jeho fotkami. S nadšením komentoval, jak se loučili v Mimoni se sovětskou armádou a celou cestu vyhrávala Nevoleho skupina Fabrikanti. Podruhé, když jsem požádal Ivanu Honsnejmanovou o pár slov k dílu o Luboši Plném. Napsala mi tehdy mimo jiné: „Dalším zajímavým kamarádem Luboše byl, a asi je, Honza Nevole, kterého budeš znát ze seskupení Fabrikanti, nebo z jeho natáčení "plastelínového" filmu. Určitě by byly zajímavé jeho vzpomínky, dělali s kluky zajímavé věci i v oblasti výtvarného umění.“
S Lubošem Plným chodili jako kluci do Lidové školy umění, tam se seznámili. Společně o pár let později začali chodit na pivo na Střelnici, která byla centrem nezávislé kultury už v šedesátých letech. V půlce osmdesátých let se tam scházely nejznámější máničky, mimo jiné Zdeněk Jelínek a František Barák. Zdeněk začínal pořádat své výstavy v Pekle, a Luboš Plný s Honzou Nevolem se pro tuto myšlenku nadchli.
„Zdeněk se snažil do poslední chvíle udržet výstavy v tajnosti, ale stejně se to většinou profláklo. Jednou bylo Peklo tak obehnané policajty, že jsme to raději udělali u nás doma na Svárově,“ vysvětlil mi Honza Nevole, jak se přihodilo, že se dům jeho rodičů stal středem „protistátní činnosti“ v České Lípě. Jak sám ale říkal, jeho cílem nebylo stát za každou cenu proti státu, s Lubošem brali tuto činnost jako možnost seberealizace. Z počátku, to mohlo být asi v roce 1983, problémy s Veřejnou nebo Státní bezpečností neměl. Paradoxně si ho poprvé k výslechu pozvali až 27. října 1989, aby podal vysvětlení, proč se chce se svou skupinou zúčastnit festivalu punkových kapel v Praze. Ve složce, kterou mi Jan Nevole půjčil domů, jsem nalezl originál předvolání. Podepsán je poručík František Šťastný.
„Táta byl notář, máma pracovala v Okresním kulturním středisku. Spíše mě řešili přes tátu. Byli za ním třeba, ať nechám té své dechovky.“
To ale předbíháme. Nejprve jsme se bavili o filmech. V roce 1984 se dali dohromady s Petrem Vítkem (s ním už dvě desetiletí provozuje výše zmíněné stavebniny a i on se podílel na pořádání výstav obrazů), Ladislavem Kohoutem a Milanem Peťovským a reagovali na výzvu, aby se mladí autoři přihlásili do amatérského filmového kroužku při OKS. Půjčili si ruskou kameru, ruský film a natočili první snímek, který se jmenoval Střízlík. Chlápek se dívá unuděně na televizi, kde mluví o trávení volného času. Pak otevře skříň, vytáhne saxofon a jde hrát před dům.
Posílali ho do soutěží, ale nikde ho nepřijali. Nasbírali však zkušenosti, a tak následovalo dílko s názvem Falešná vodní romantika. To již uspělo a na soutěži s názvem Krušnohorská osmička získalo cenu diváků. Největším paradoxem doby bylo, jak soudruhům uniklo, kdo ve filmu hrál. Chartista Zdeněk Jelínek si střihl roli milionáře, jeho kamarád František Barák se stal šejkem, který s milionářem licituje o cenu obrazu.