V mezidobí od vydání předchozího dílu seriálu jsem u Zdeňka Jelínka zjišťoval, kolikrát se vlastně výstavy uskutečnily.
„Výstavy v Pekle byly tři, z toho jedna, myslím ta v roce 1985, byla zrušena StB. Celkově jsem pořádal osm ročníků. Pomáhal mi například Franta Barák, který v tom roce 1985 připravoval akci přímo na místě a byl zatčen a odvezen i s obrazy na úřadovnu StB. Dále třeba Jiří Špiegl, v současné době žijící v Austrálii, Pavel Kunčík, Jarda Jakl, který v té době vyučoval v umělecké škole. Mimochodem v umělecké škole se pořádal jeden ročník, který ihned po skončení spustil řadu zatčení, včetně zmíněného Jardy. Výstavu jsem pořádal i ve Sloupu. Místo konání jsme různě měnili, aby ho nebylo snadné vypátrat. Jedna se konala ve vile Honzy Nevoleho, další na baráku v Rousínově.“
Dnes vám přijde neskutečné, že někoho stíhali za to, že chtěl pořádat výstavu obrazů. Mně to přijde i dost neuvěřitelné vzhledem k tomu, jak na mě například jeden čas anonymně útočil někdo z okruhu bývalého oficiálního kulturního střediska – vždyť oni za nic nemohli, tak proč je ve svých textech zmiňuji.
Dnes pro vás přepíši druhou část textu, který o jedné z výstav vyšel v nejznámějším undergroundovém časopise – ve Vokně. Mimochodem, v mezidobí se mi také podařilo sehnat jeden výtisk undergroundového časopisu, který vycházel na Českolipsku. A víte, že zde máničky natočili i několik filmů? Jeden nedaleko Holan, druhý v Mařenicích. Těšte se na další díly! Teď k tomu Voknu.
Nefigurativní vyjádření postupuje ve svém vývoji od černo-bílých biologických objektů vyjadřujících jakési imbroglio vzdáleně zřejmě ovlivněných pracemi Bedřicha Dlouhého k triviálním dílům ironického náboje typu "poručíme větru dešti", "vývojový úkol", a "veselá rakovina". Autor zde zřejmě paroduje ideově heroické úsilí ve snaze uchopit neuchopitelné věci ovládnutí a mocenské manipulace přírodních a tvůrčích sil. Nepřízni počasí žel neunikla drobná grafická díla, jež měla ve svém námětu problematiku osamocenosti individua vymítaného, anebo z vlastní vůle opouštějícího vymezený a ohraničený prostor. Pozornost diváků rovněž upoutaly snové poetické krajiny vyhotovené kontrastními barvami, neboť poskytovaly selektivně rezonujícímu divákovi iluzi čistoty a pocitu bezpečí v krajině, jež jakoby zázrakem zůstala ušetřena barbarství a násilí nátlakových skupin.
Vlídný a nevzrušený průběh výstavy byl poznamenán i nedávnými událostmi v Teplicích, kterým byl věnován i předslov zahajující výstavu. Z něho vyzařuje i obava z problémů a komplikací při prozrazení, jež letos odradila několik autorů od účasti na severočeské výstavě. Nebude od věci ocitovat tu úvodní slovo, po němž byla výstava zahájena.
"Jeden z chytrých lidí, na jehož jméno si už nevzpomínám, vyjádřil v jednoduchém shrnutí míru humanity společnosti i jednotlivce. Podle jeho názoru je lidská ta společnost a ten jednotlivec, který dokáže sám sebe zlehčit v humorné nadsázce, lidově řečeno, dovede si ze sebe udělat srandu. Naopak společnost a jednotlivci, kteří připouštějí jen oficiální naškrobenost a vážnost, kteří perzekuují sebemenší náznak zlehčování, jsou ve své podstatě nelidští.
Spoustu let se snaží se smrtelně vážným zaujetím budovat šťastnou budoucnost pro naši generaci. Tak smrtelně vážně, že každého, kterému by na tomto snažení připadalo něco směšného, je nutno izolovat. Také toho, kdo by se nepostavil do řady smrtelně vážných, toho, kdo je spontánně sám sebou a nezřekl se práva na kritické přehodnocování a ještě dokonce sděluje svá stanoviska dalším.
V posledních časech nás šokovala honička v Teplicích. A strach, který podle arabského přísloví požírá duše, ten strach se sytil i na našich dušičkách. A pochybnosti, jeho drápky, škrábou na dveře.
Má to vůbec smysl být sám sebou, má to smysl být spontánní, má to smysl mít své vlastní názory, žít podle svých hodnot? Má to smysl malovat, psát, hrát a zpívat tak, jak skutečně cítím a chci? Ale budu ještě člověkem?"
I přes značnou vůli pořadatelů po utajení výstavy, došlo při instalaci obrazů v přírodním exteriéru k jejímu odhalení pionýrskou jednotkou, která zde měla své shromáždiště. Díky pochopení vedoucího pionýrského oddílu však nedošlo k narušení přípravy výstavy. Organizátoři naopak umožnili vedoucímu i celému pionýrskému oddílu prohlídku instalovaných prací, jež se pionýrům líbily. Pátou jubilejní výstavu obrazů v České Lípě tak zcela netradičně doprovázel zpěv pionýrů za veselého mihotání táborového ohně.